Ahojda větráci, kamarádi a milovníci cestovacího dobrodružství!!! Po vzoru Káti Pospíchalové a natruc projevené nedůvěře Soba, jsem se rozhodla, že se s vámi budu dělit (pokud možno pravidelně) o své zážitky z kontinentu hamburgrů.Upozornění: Tento blog, drze vklíněný mezi oddílovou a horolezecko-cestovatelskou část tohoto webu, příliš neobsahuje tematické horolezecké informace, zanícená horolezecká dobrodružství a recenze kvalitního vybavení, které vám pomůže na vrchol. Tedy na vrchol možná ano, ale nikoliv na ten ve výšce 6 tisíc metrů nad mořem zasypaný sněhem. Spíš na ten mentální vrchol, na vrchol sebepoznání a osobního sebenaplnění. Ano čujete správně, půjde spíše o filozofovací turistiku. Prosím tedy o shovívavost či ignoraci. Zároveň za veškeré poznámky, reakce a osobní příběhy budu moc vděčná…vždyť to je vlastně to, proč to píšu a jdu s kůží na trh…pohodlně se usaďtě…ZUZÚLET začíná:D
Bramboráková duše - The Soul of Bramboraky
(BILINGUAL REPORT)
My dear non-czech speaking friends, hippies and soulmates,
welcome to my little blog - sUSAn trip, which holds all my thoughts from the beginning of my American adventures from August 2015 till now. For a while, I have been feeling guilty about describing my American (sub)reality only in my native language. It didn't seem to me to be really fair. Finally, I created some material to share with everyone, thanks to my English Writing and Composition super cool free sick (just for Jeff) teacher Blaze Woodlief, who provided all class with understanding of issues of cultural identity of immigrants and their children. An assignment to write an metaphor of my cultural ID gave me a lot of understanding of my own situation and feelings. Now, also you have a chance to TRY to understand my complicated soul, cultural schizophrenia and (non)sense of humour. Please, if you feel the need to comment, argue or share any thoughts, associations or personal experience, do it:D Because it is the only reason why I am posting it.
By the way, I wrote it in English first and then translated to the Czech language, I found it interesting that with the different language I had a little bit different point of view and I tend to use different jokes and expressions.
The Soul of Bramboraky - The Cultural metaphor
I am from the Czech Republic, a little country in mid-Europe without any oceans and deserts, but full of strong, crafty and proud people, who talk with excitement and desire about their rich history, culture, beer and beauty. My thoughts about the mountains Krkonose where I grew up will always have a taste of “Bramboraky“ for me. Bramboraky are just fried tortillas made of shredded potatoes, eggs, flour, garlic and marjoram, but this simple traditional meal of Czech mountain people means real, warm and my only home.
Always, when I arrive at a place of my childhood in Vrchlabi, I unlocked the door, press the handle and send my nose as a spy to check if I am coming into an empty flat or cosy home. The strong stupefying smell of garlic, burned oil and marjoram whispers: "Welcome home! We couldn’t wait to see you! Finally together again! My mom is cooking Bramboraky!
Wohoooooo!!!!!!!
“Take off your shoes! Wash your hands and come to help me!“
Bramboraky is not like a frozen pizza or chicken nuggets what you just put in an oven and meanwhile buy a new TV on Amazon. Cooking of Bramboraky is hard work, but that is exactly what Czech people like and always appreciate. Of course, you can buy it precooked or frozen, but why would we do that? We like it a little bit too garlicky, burned, greasy and smelly. We like it real and home-made.
“Peel it! Shred it! Mince it! Mix it! Fry it! Don’t burn it! Open the window! Don't eat yet! Wait for everyone!“ It is a ritual, a family ritual emphasising love, compassion and happiness to be together.
The ingredients are simple just as a life of people living in mountains.
Garlic is the first and the last ingredients of every Czech meal (Okey, except fruit dumplings and Svickova). Just as the garlic also the Czech people might seem to be poignant, unkind, stern and a little bit harsh for the first impression, but for the second sniff you might learn how interesting, honest, caring and never lasting flavour they can have. My family and my badass friend Klarka uses garlic as prevention and medicine for all ailments and I can see the connection of garlic with people from my country who go through all difficulties, solve tons of problems and still stay strong and loyal to themselves. As one clove of garlic can make a meal tasty, the Czech people have always the will and pride to show the world that also a little country can make big things. There were very hard times in the past when Czech people had to fight for the land, the name, freedom and honour of their country and I still feel the deep respect to those who still hold the true essence of the Czech form of patriotism.
The crucial ingredient is Marjoram, the little herb, which makes that meal so special and unforgettable. It reminds me of the smell of colorful flowers in blossom on the mountain meadows around my hometown Vrchlabi, where we used to walk with my sister and father in the spring. It reminds me of the smell of moss in forests where I used to seek for mushrooms with my grandparents in summer days. It reminds me of the smell of dried leaves collected with my mother in the fall with frozen fingers in our garden.
Marjoram brings memories. Marjoram brings home.
…
I miss Marjoram.
Sometimes I try to cook Bramboraky in California, but for some reason, the meal always turns to be too fattening, too not-gluten-free, too salty, too oily and too time-consuming. The garlic is always not enough garlicky and the smell of Marjoram doesn't fill all rooms around. I gave up to cook Bramboraky again in this country full of so many different tasty meals from all over the world. It doesn’t make me happy! It’s losing its uniqueness. But without all the tasty hamburgers, tacos, nachos, ramens, potstickers and sausages I ate in California, I would never be able to appreciate the special flavour of Bramboraky.
To be successful in cooking Bramboraky, you need lovers of Bramboraky, the ones who feel the same gentle shivering in their heart with every bite as I do.
Without them, it is just potato tortilla.
Moji milý větráci, rodino a širší veřejnost vyznávající Honzu Volfa a Jardu Kůpra:D,
tak tady mám takovou malou jednohubku v podobě metafory o mém kulturním příslušenství. Tento text vznikl na základě domácí práce na předmět Anglické psaní, čtení a kompozice. Hustá, krutopřísná a ultra vtipná úča Blaze Woodlief nám celé třídě zprostředkovala zamyšlení se nad imigranty, dětmi imigrantů a nad tím, jaké to je mít zatoulané či zmatené kulturní já. Tento úkol mně umožnil hlubší porozumění mé vlastní kulturní dušičky a pomohl mi rozmotan některé šmodrchance v mé zamotané hlavě. Už dlouho mě hlodala potřeba umožnit i mým nečesky mluvicím kamarádům nahlédnutí do mého iracionálního uvažování, do tajů mékulturní schizofrenie a (ne)smyslu pro humor. Konečně tedy přicházím i s anglickou prvotinou. Ale nejedná se o doslovný překlad, protože s jiným jazykem mi naskakuji jiné myšlenky a pohled na věc. Jak říkám - schizofrenie:D
Bramboráková duše
Pocházím z České Republiky, z malé země uprostřed Evropy bez oceánů a pouští, ale plné statečných, šikovných a hrdých lidí, kteří mluví se vzrušením a zaujetím o jejich bohaté historii, kultuře, pivu a kráse. Pomyšlení na hory Krkonoše, ve kterých jsem vyrostla bude pro mě už vždycky mít příchuť bramboráků. Bramboráky jsou pouhé placky z brambor, vajec, mouky, česneku a majoránky, ale pro mě tato tradiční mňamka obyčejných horalů z Čech znamená ten pravý, hřejivý a jediný domov.
Vždy když se vracím domů ve Vrchlabí, otočím nejprve klíčem, zámek cvakne a já posílám na výzvědy nejprve můj nos, aby mi povědel zda vcházím do prázdného bytu či do provoněného domova. Silná štiplavá vůně česneku, připáleného oleje a majoránky mi hlásí: “Vítej doma! Už jsme se nemohli dočkat! Mamka peče bramborákýýýý.“
Jupííííííííííííííííííííí
“Zuj se, omyj si ruce a pojď mi pomoct!“
Bramboráky nejsou jako mražená pizza nebo kuřecí nugetky, které stačí hodit do trouby a během pečení si stihnout přes Amazon objednat nový televizi. Pečení bramboráků je tvrdá dřina, ale češi právě tu práci a pot na čele při pečení umí ocenit. To je jasný, že je možný koupit pěkně předpečený a předmražený Nowacovský bramborový bledule a železného dynamickým pohybem je vrhnout do friťáku. Ale proč bychom to dělali? My je máme rádi trochu přečesnekovaný, připálený, mastňoučký a voňavoučký. Ale hlavně ty bramboráky musí být “houm mejd“ domácí a opravdovský s babičiným chlupem připečeným na okraji bramboráku.
“Loupej! Strouhej! Nadrť! Zamíchej! Smaž! Nespal to! Otevři okno! Neužírej! Počkej na ostatní!“
Pečení bramboráku je rituál, který spojuje rodinu a spolu s česnekovým dechem nám dodává vzájemné porozumnění a pospolitost. Je to také řehole všech mamek a taťků a babč a dědů, kteří chtějí druhým dát najevo spou lásku a péči. Tou mraženou pizou se to dokazuje kapánek složitěji.
Bramborákové ingredience jsou prosté tak jako život na horách.
Česnek je první a poslední ingredience, která kromě ve svíčkové a jahodových knedlíkách nesmí chybět v žádné české pochoutce (tak trochu přeháním no). Tak jako česnek, i čeští lidé mohou na první dojem působit ostře, štiplavě či hrubě, již na to druhé přičuchnutí lze objevit jejich výjimečnou srdečnost, upřímnost a houževnatost. Moje rodina a Klárka G. Používají česnek jako prevenci i meducínu na všechy (ano, Klárka na uplně všechny) neduhy a já vnímám určitou spojitost v síle česneku a čechů (věřím, já stále věřím a doufám), kteří dokážou překonat spoustu nesnází, vyřešit mnohé problémy a hrdě si stát za svými hodnotami. Tak jako jeden česnekový stroužek dovede jídlu dodat šmrnc a ráz, tak i čeští lidé mají vůli a hrdost ukázat světu, že mrňavá česká kotlina dovede velké věci. Bývali časy, kdy češi museli bojovat o uzemí své země, o její jméno, svobodu a čest, a já obdivuji a respektuji ty, kteří se stále snaží zachovat původní význam českého slova vlastenectví a zachovat tu česnekovou štiplavost a “desinfekční účinky“.
Zásadní přísada bez které by brambobáky nebyli bramboráky je majoránka, ta malá zelená rostlinka bylinka divoženka. Vůně majorány mi připomíná vůni rozkvetlých horských luk okolo Žalý a Strážného, kam se segrou a taťkou na jaře chodíváme bloudit a stavět hráze z potůčků tajícího sněhu. Připomíná mi také vůni mechu v lesích u Borovnice kam s babi a dědou hledáváme houby po letních deštích s vařenými vajíčky v košíku a uvařeným kafem v plastové termosce. A také mi majuránka připomíná suché listí, které vždy na podzim s mamkou mezi uskráváním teplého čaje a zahříváním zmrzlých prstů nad ohněm hrabeme na naší zahrádce.
Majoránka voní po vzpomínkách.
Majoránka voní po domově.
…
Chybí mi majoránka!
Parkrát jsem zkusila bramboráky upéct tady v Kalifornii, ale z nějakého záhadného důvodu byl tento pokrm vždycky moc kalorický, málo bezlepkový, moc umaštěný a připálený a trval moc dlouho. Česnek byl málo česnekový a majoránka neprovoněla celý dvoupatrový dům.
Pečení bramboráků v zemi šťavnatých hamburgrů ale i cizokrajných ramenů a tacosů, nachosů, lososů, japonských sosů, a německých klobásů jsem už hodila do žita. Netěší mě to!
Bez těch všech laskomin z celého světa a dvouročního intimního vztahu s mikrovlnkou bych ale jedinečnou chuť krkonošských bramboráků nebyla schopná nikdy docenit. Potíž je v tom, že pro úspěšné pečení bramboráků jsou zapotřebí pravá milovníci bramboráků, ve kterých každé česnekovo-majoránkové sousto probouzí stejné pocity jako ve mně.
Bez nich jsou to jen bramborové tortily.
Přežila aneb Report o ohlednutím se za mým prvním semestrem na americké kolidž
Posílám ted už příjemnou vzpomínku na uplynulý půlrok strávený studováním sociálních věd i pavěd na kalifornské college (něco jako nástavba po střední, ikdyž college tady nazývají i vysoké školy). Předem upozorňuji, že se jedná o čistě nelezecký report, když nepočítám lezení učitelům na nervy a do ..., obrazné šplhání rádoby chytrýma poznámkama a On sight leda jakožto první pokus testů. Trošku mi ujela ruka, takže se nebojte si to nadávkovat na kapitolky. Po přečtění se těším na vaše postřehy, zkušenosti, nesouhlasy a souhlasy. Jo prosímvás, hrubky mi musíte odpustit, nic jiného s tím nenaděláte:D Než začnu učit na základní škole, tak slibuju, že vše dopiluju a začnu si po sobě pečlivě číst texty, ale teď prosím spolkněte poznámky o blbý blondýně a užijte si obsah. Jako výmluvu jsem si vybrala Jack Karouaca, který napsal své On the Road na jednu roli papíru bez kapitol, bez opravování, s mnoha nepublikovatelnými výrazy a výrazy, které jsem nenašla v Oxford Dictionary, jen proto, aby dodal své zpovědi na autentičnosti. Můžete tedy vnímat mé překlepy a hrubky jako součást mé expresivity. It is what it is.
Čas je nafukovací…
Tak hnedka z kraje se omluvím, že jsem nenapsala dříve, ale nebyl čas a to myslim doslova. Tento semestr mě poučil o tom, že ač má den pouze 24 hodin, každá hodina lze dále nafouknout jako vzducholod. A jak praví babička Klárky Gebhartové: “když říkáš že nemůžeš tak ještě třikrát můžeš“. Ano babi Hanko, funguje to:D Full time práce a full time studování v USA zkrátka vyžaduje bezbuněčný život, kdy je třeba pečlivě uvažovat o využití každé minuty a půl minuty, aby vše fungovalo jak má: respektive aby mě nevilili ze školy, nevyhodili v práci, aby mé tělo nezkolabovalo z nedostatku spánku a má duše z nedostatku potěšení. Díky tomuto zápřahu jsem se naučila najít 5 minut na východ slunce s miniyogou, zkrátit spánek na 5 hodin denně a z 30minutové pauzy vytvořit běhací rituál jakožto vzácný pohybový zážitek dne, protože jinak stále sedím (autodoprava 5 metrů před potraviny a frontální výuka ve škole jsou tomu příčinou!) Volný čas nabyl naprosto nových dimenzích typu intenzivní koukání "do blba“, soustředěné sledování koruny stromů a pečlivé protahování rozseděného pozadí. Nejen že mě tento 4měsíční maraton naučil efektivně využívat čas, ale také mi umožnil zjistit jak žít nechci a vlastně mě to ke konci semestru donutilo zpomalit, zhodnotit priority a selektivně dělat jen to, co je opravdu nutné, tedy více spát, mentálně odpočívat a socializovat se. Přísloví „Když nejde o život, jde o prt“ je magické v tom, že pokud se neuvolníme a nepochopíme, že ty malicherné “detaily“ jako hodně peněz, kariéra a namlsané ego za stres nestoji, tak o ten život opravdu jít může; ve smyslu že naše tělo začne ze stresu a napětí stávkovat, hlásit poplach a časem si na pomoc pozve nějakou chorobu, která dá nespokojenost najevo hlasitě a radikálně. Ač po ukončení semestru mé ego uspokojeně předlo nadšením kolik stihlo spolykat vědomostí za rekordní čas, daleko větší blaho mi dělal nerušený spánek o délce 10 hodin nejméně (nevěřim v 8 hodin spánku a nevěřím v Santu), volný víkend bez vysedávání v kavárně a psaní nekonečných esejí, kamarádi a čistý pocit z toho, že jsem a pořád jsem to já.
Dovednosti versus Vědomosti
Tuto kapitolu bych chtěla věnovat především učitelským kamarádům (Jarouši čti pečlivě:D, ty taky Petře), ale i všem kteří si prošli českou vysokou školou a nebo všem zvědavcům, kteří věří v relativitu. Nechci tu kázat nějaký dogma, je možné, že jiné americké college a univerzity fungují naprosto jinak než College of Marin, kterou navštěvuji já. Ale chtěla bych poukázat na moji zkušenost, která mi říká, že čeští studenti dostávají od škol do vínku kapánek jiné dovednosti než studenti améričtí. Říkám dovednosti, protože právě dovednosti jsou to, o co šlo mým americkým učitelům, a zároveň mým českým ne vždy. Dovednost získat informace, dovednost porovnat získané informace z různých zdrojů, dovednost kriticky porovnat porovnané informace s vlastním názorem a následně dovednost vše získané a porovnané hodit na papír tak, aby to dávalo smysl a zároveň uspokojovalo normy amerických esejí obsající tvrzení, důkazy a příklady podporující tvrzení, odkazy, zdroje a vše shrnující vlastní názor podporující počáteční tezi. Vědomosti jsou vnímané více jako důkazy a podpora argumentu, než výsledek. K vyřčené vědomosti a pojmu jsem často dostávalo otázku: “So what? Co tím chceš říct??? Pokračuj! K čemu ti to je, že víš jméno, datum a událost, když nechápeš spojitosti a neumíš z toho vyvodit závěr pro současnou situaci??? Přesně toto jsem na vejšce v čechách často postrádala. Tam jsem pro změnu využila dovednosti typu: vyloudit tahák od našprtané spolužačky, podplatit našprtanou spolužačku, naučit se psát miniaturním písmem taháky a biflovat pedagogické pojmy v tempu vyjmenovaných slov a násobilky ve třetí třídě na základní škole. V testu stačilo vyplivnout slovo a bylo hotovo. Pro předmět stačilo napsat jednu seminární práci (rafinované přeformulování wikipedie) za celý semestr, a pak naplivat ty odpovědi, které jsme se naučili zpaměti od ročníku nad námi. Ale kdo chce sakra slyšet náš (myslím studentů) názor? Naši tvorbu? Naše kritické myšlení a vývoj našeho vzdělávání? Já neříkám, že američani dělají všechno lépe. Ale učení dovedností vyjádřit vlastní postoj k určité problematice s použitím vědomostí jako důkaz mi prostě dává více smysl. Všechny mé předměty byly založené na rozvoji kritického myšlení, schopnosti vhodně vyjádřit svůj názor a REAGOVAT!!! Abych byla více konkrétní, šlo například o načtení na každý týden 20 stránek studií týkající se daného tématu a do příští hodiny (ze čvrtka na úterý) na daný text vyjádřit svůj názor a vysvětlit několik přiložených otázek na 3 stránky wordu. (Ano, tušíte správně, znamená to mít tím zasekaný celý víkend a během týdne nočí můry i ve dne). V ten moment nelze od souseda obšlehnout výsledky, je třeba to opravdu přečíst, nechat v sobě vyklíčit vlastní postoj a ten prodat. Při následující hodině pak vše co učitel říká, zařezává se získaným přehledem o problematice z domácího úkolu a rodí se tak neuvěřitelně dobrý pocit z možnosti diskutovat, polemizovat a celý obor si opravdu užít a prožít a propojit, wohooo. Díky tomu, že každý předmět je vyučován většinou dvakrát týdně a po zbytek dní se student trápí s domácáky, tak se celý proces učení stává velice ale velice intenzivním. To se to pak opravdu vkrádá i do snů. Pro lepší pochopení: Předmětů studenti College of Marin mývají většinou 4-6 dle počtu kreditů, lenosti, nutnosti získat studentský status/vizum (nejméně 12 kreditů za semestr) a dle daného oboru. Každý předmět je většinou vyučován dvakrát týdně (pondělí a středa či úterý a čtvrtek. Jak moc je předmět časově náročný (a tím myslím v rámci výuky ale i domácí přípravou) lze prokouknout již množstvím kreditů. Někdy ale náročnost získává obrátky až s temperamentem daného učitele. Některému stačí 3 tučné eseje za semestr, jiný vyžaduje ohnivé diskuse každou hodinu a jinému nestačí ani dvě pojednání za týden. Já jsem si pro svůj první semestr naložila pěkně těžkou káru samými sofistikovanými předměty: American History, Gender in Society, Music in Society a English Writing Composition. Podtrženo a sečteno jsem si zavařila na bezesné noci, nejen díky tunám domácího čtení, esejím a výzkumům a účasti na veřejných diskusích a filmových projekcích o feminismu, ale také díky novým pohledům na celou řadu skutečností, o kterých jsem předchozích pětadvacet let slýchala z naprosto jiné perspektivy.
Dějepis aneb teorie relativity
Významnou ženou toho semestru pro mě byla paní učitelka na historii. Malá žena vzezřením, za to však převeliká temperamentem, názory, zkušenostmi a velmi sarkastickým humorem vůči velikánům světové historie. Tato žena mexicko-italského původu mi dala pěkně na frak, když první světovou válku shrnula: “mno zastřelili jim tam nějakýho vévodu a pak už to byla rvačka za rvačkou díky těm všem tajnejm dohodám. Mno těžko se v tom vyznat, prostě domino efekt a chaos. Takže se kouknem na W. Wilsona jak se to všechno snažil vyřešit, ale byl moc nafoukanej a evropský státy byly taky moc nafoukaný a všivácký sobě navzájem takže to nedopadlo a globalismus a utopická myšlenka světového míru se museli odložit na neurčito.“ Naše milá histrička také při vysvětlování druhé světové války zvesela vyměňovala slova „zabrat, zajmout, okupovat“ za “zachránit a osvobodit“ v obou směrech. Je prostě neuvěřitelný, jak lze každou skutečnost vysvětlit hned z několika pohledů. Pravdu znají jen ti, co u toho opravdu byli, ale i ti zastávají názor jedné strany, takže i jejich svědectví je „jen“ postojem. Dozvěděla jsem se třeba to, že Československo bylo za Studené války satelitním státem dodávajícím suroviny „planetě“ Rusko. Naše italsko-mexická babča mě potěšila velkorysým konstatováním, že Československo se jako jediný stát ze současné východní Evropy, před ruskou nadvládou“chvilku“ cukalo. U předmětu historie stojí za to popsat průběh průběžného (Midterm) a závěrečného (Final) testu; to se totiž významně liší od testů dějepisu, které jsem zažila v Čechách. Ke každé probrané kapitole byla vytvořena otázka, otázky jsme dostaly již předem vytištěné s tím, že jsme si měli na hodinu před testem připravit teze/tvrzení, kterým bychom ve zkratce odpověděli na otázku a uvedli tak následující obsah eseje. Při představě, že mám za hodinu a půl ze sebe vypotit dvě eseje vysvětlující dvě historické události Amériky s dostatečným množstvím důkazů, protočily se mi panenky. Šmankote vždyť já tomu nerozumím ani v češtině, tak jak to mám hodit do angličtiny za 45 minut??? Naštěstí si mě vyhmátla místní šprtka a oslovila mě jestli se nechci učit s ní, při našich sessions mně to pak všechno nalila do hlavy ať jsem chtěla nebo ne i s novou potřebnou slovní zásobou. Její zuřivé vysvětlování a názorné znázorňování války severu proti jihu asi nikdy nedovedu zapomenout. V noci mě tedy provázely obrazy chrabrých amerických vojáků chránící celý svět před násilím s kulomety v rukou a indiánů, kteří skoro vyhynuly vinou jejich nedotčeného metabolismu nemocemi všepřeživších evropáků.
Feministkou… nikdy a navždy
Dále si nedovedu odpustit zmínku o paní učitelce Feminismu - tedy já se přeřekla, Gender in Society, ale ono šlo ve skutečnosti opravdu o kurz na to jak být správnou feministkou či feministou (pozor: Zastánci feminismu a podpory žen ve společnosti mohou být i muži). Tato žena totiž ač byla velmi silnou osobností a podmanivou revolucionářkou původem z Palestiny, totiž moc neuznávala ověřené učitelské postupy a studentům bez mrknutí oka vnucovala své vlastní názory a postoje, plakala na rameni i téměř křičela na všechny kdo by řekl hezkého slova o americké současné hlavě státu. Mě tedy doslova vnucovala nápeku “Feministka“, přičemž má býčí “plachost“ se musela hodně krotit, abych ji nenabrala na rohy, protože já nálepky nerada. Mě osobně bylo častokrát při hodinách Gendru vcelku úzko, protože ač mi nedělá problém jít proti proudu a hádat se o tom, že tráva není zelená, tak zlé pohledy zarputilých osmnáctiletých feministek a učitelky k tomu mi dávaly najevo ať držím hubu a krok. Tedy, opravdu jsem si chvílema připadala jako jeskynní konzervativní vyznačka pravěkých zákonitostí v nichž ženy a muži mají odlišné povolání na tomto světě v souslosti k jejich fyzickým a mentálním odlišnostem. V hodinách Gendru se debatovalo nad tím, že ženy by dozajista také mohly lovit mamuty, ale že mužská ješitnost jim v tom zabraňovala. Chvílema mně vztávaly chlupy na rukou z toho, co ty holky čerstvě opustivší střední školu mají naprogramováno v hlavách. Například je nepřípustné a ponižující, aby muž ženě na rande otevřel dveře, podal kabát či zaplatil večeři, protože je to gendrová diskriminace, která dává najevo, že mi ženy to sami nezvládneme. Někdy mi během takovýchto debat opravdu nebylo dobře. Byla jsem vlastně na zbytek třídy (13 dívek a pul (žena co vypadá a obléká se jako muž) a dva a půl kluka (on se ještě nerozhodl co je ) naštvaná, že prožívají takové malichernosti a vlastně celý svět tímto připravují o určitou “rovnováhu“ která do teď “fungovala“. Pak mi ale začalo postupně docházet, že už i já jsem se narodila do zfeminizovaného koutu světa, kde žena má možnost nosit kalhoty, chodit do práce a být soběstačná, volit, zastávat vedoucí pozice, být uznána i v odvětvích, kterým velí muži. Postupně mi došlo, že za to, že mám možnost cestovat a studovat a prezentovat se dle své libosti, vděčím právě vlně feminismu, která na konci 18. století vypučela v USA a postupně se nese celým světem a probouzí v ženách hybčí sílu a hrdost. S rozčarováním jsem ke konci semestru musela uznat, že v určitém slova smyslu souhlasím s myšlenkami feminismu. A že být feministka nemusí nutně znamenat nenávidět muže a být celý život bezdětná panna, která si neholí podpaží a nohy. Díky tomuto předmětu jsem měla možnost poznat ženy, které jsou šťastně vdané a muže plně uznávají, zároveň si však hájí i své zájmy a hledají ve vztazích s muži rovnováhu. Takže světe div se, ano feminismus je užitečná věcička, bohužel mi však přijde, že americké ženy si neuvědomují jaké mají štěstí, že žijí ve svobodné a pro ženy bezpečné zemi a jak moc svobody a moci již získaly a v oslabování mužské síly pokračují. Osobně se domnívám, že nyní by odvahu potřebovali pro změnu muži, aby se naučili zachovat si své mužství a maskulinitu a nenechat se tlakem žen zahnat do femininity. Protože my ženský, ač jsme jakkoliv hrdý a soběstačný, my ty jeskyní vousatý chlupatý mužský co umí ulovit mamuta prostě potřebujeme. Závěrem ke kolonce Gender in Society bych chtěla dodat, že mě tento předmět přinesl také vděčnost za to, že jsem žena v ženském těle. Někteří lidé to štěstí nemají a část svého života musí bojovat s okolím či sami se sebou o nalezení své gendrové identity. Ne všichni ten vnitřní boj či boj s přijetím okolím umí ustát.
Jak milovníci hudby přicházejí o iluze
Poslední předmět, který ve mně zanechal hluboké jizvy v mém hipí, romantickém a intutitivním chápání světa, způsobené koňskou dávkou reality a kritického myšlení, nesl nevinný název “Music in Society“. Týjo to bude paráda to budeme určitě zkoumat jaké hudba v lidech vyvolává pocity, jak se změnilo vnímání napříč historií lidstva a jak se změnil význam hudby, to bude bájo!! Tak tyto představy byly rozplynuty hned druhou hodinu, kdy nám akční rázný vtipný a pohotový pan (pro Vrchlabáky bych ho nejblíže přirovnala k totožné kopii pana profesora Bareše, jen o pár let mladší) učitel nadávkoval studie o vlivu rychlé a pomalé hudby na zákazníky v supermarketech a restauracích. Podezření, že hudba je v západní společnosti zneužitá jako děvka k marketingové manipulaci se zákazníky sílilo s hodinami zkoumající stavbu popového songu, analýzou hudební složky reklam a nahlédnutí pod pokličku mafiánům hudebního průmyslu zvaným producenti či majitelé nahrávacích studií. Konečně jsem pochopila, že složení Spice Girls či Blue, které zaručuje, že se každému trefí do sexuálních představ alespoň jedním interpretem, nebyla náhoda:O Pan učitel Torbien to doslova nazval, že to je jako zmrzlinový pohár…od každé příchutě po kopečku..čokoládová (ta hispánka tam), valinková (ta přeslazenáblondýna a tak). Trošku mě tento předmět rozesmutněl, ukázal totiž, že marketing a honba za penězma je často silnější než láska k hudbě. To pak například producent Max Martin hází popovým hvězdičkám jeden hit za druhým jako Baťa cvičky, ikdyž jde vlastně o uplně stejný princip jako s tou zmrzlinou. Různé typy interpretů (s různou barvou hlasu, image, fanoušky a stylem) jsou volení stejnými producenty, aby obsáhli co nejširší pole posluchačů a zároveň zamaskovali stejné logaritmy v tvorbě písní a zvukové efekty v nich použité. Mno nechci si tady hrát na chytrou, ono možná pro některý co to čtete jsou tyto věci jasný už dávno, ale uznavači Honzy Volfa a srdíčkové folkové hudby v jedné osobě to mají v životě prostě trochu složitější a některé iluze prostě mizí později a některé nikdy. Ještě bych chtěla popsat výukové metody hudebního pana učitele, se kterými jsem se tedy ještě nesetkala. Dostali jsme například domácí úkol 4 dny nepoužít sluchátka k poslechu hudby a sepsat si místa, kde všude jsme je chtěli použít, jak moc frustrovaní jsme bez osobní bubliny tvořené hudbou v uších byli a jaké bylo nejbizardnější místo kde lidé sluchátka měli. Dále jsme tvořily “topo“ a časový graf k popovým písním, přičemž jsme zjistili, že popová píseň mívá velmi jednoduchou strukturu. Při porovnání dvou písní od jednoho producenta různých interpretů se pak může stát, že mají dokonce i shodnou časovou stopu a změny mezi slokami, refrény a přechody (například: Shake it a Can‘t stop the feeling ). Pan učitel dělal co mohl, aby ze mě udělal chladnokrevného logika s kritickým myšlením a smyslem pro krutou realitu... marně. Já mám stále ještě naději, že někteří muzikanti stále tvoří proto, že v sobě tu hudbu cítí a prachsprostě a bezprostředně ji chtějí sdílet bez ohledu na zisk.
Co říci závěrem 
Tak tímto ukončuji neplechu. Hlásím že první semestr je bezpečně za mnou a dokonce i úspěšně (to že se samejma Ačkama tady psát nebudu, to by znělo moc nafoukaně:D, ale jde o to, že jsem bez honby na nejlepší známky jela na svých 100%, což pro mojí duši bylo zásadní. Fakt, že mých sto procent je 100 procent i pro učitele už není podstatný). Důležité je to, že jsem každému předmětu dala své maximum a ten předmět dal své maximum mně. Jak káže 4. dohoda, vše co děláš dělej nejlépe jak dovedeš. Do teď vstřebávám nové pohledy na spoustu faktů a “pravd“. Oni vlastně všechny tyto sociální obory dopňují jeden druhý. Jazyk a písemné vyjádření, hudba, historie a pojetí pohlaví jsou vlastně elementy lidské společnosti, které nás nejvíce ovlivňují ve všem co děláme a jak přemýšlíme nad skutečnostmi i domněnkami. Zase vím o tomto bramborovém kontitentu o něco více, ale zároveň i o Evropě, kterou jsem si neodpustila s tímto srovnávat, a vlastně i o sobě. Častokrát jsem si kladla otázku, jak je možné, že USA jsou tak moc odlišné myšlením od Evropy, ač v nás koluje stejná krev. A jak je možné, že Evropa si libuje v přejímání všech možným amerických vynálezů, stylů i nešvarů a USA si rochňá ve svém “izolacionalismu“(amíci takto hrdě nazývají svou ignoraci ke všemu co je mimo jejich "ostrov"). Odpověd ví asi Honza Volf:D Jakožto budoucí pedagog ( jednou to nejspíš přijde) jsem inspiraci a učení čerpala i z osobností jednotlivých učitelů, přičemž měl každý y nich velmi specifický styl výuky, jinou náturu, smysl pro humor, metody vydírání a způsob komunikace se studenty. Uvědomila jsem si, že učitel má neuvěřitelnou moc, řekla bych větší než prezident, může opravdu niterně hýbat dušemi i názory svých studentů - budoucích plátců daní. K tomuto povolání získávám stále větší respekt a pochyby, zda jsem hodna a dostatečně dobrá na to, se učitelem stát. Vnímám to jako velmi vážný závazek a zodpovědnost a bude to běh na celý život se dobrým učitelem stát. Jéééžiš to už jsem zas moc sluníšková...Táááák teď hluboký nádech a hurrá do druhého semestru! Učit se je vlastně nejkrásnější činnost na světě, nemusí to být v lavici, osobně to vnímám jako vystoupení ze své komfortní zóny (to by Vám Blani a Chris Sharma mohli vyprávět:)) osvojení si dalšího území svých možností a dovedností. „Dokud je na co se ptát, nemusím se smrti bát. Ta přijde až poleví nadšení z toho že jsme tady na zemi. Adios
Zdravím všechny větráky a větráky větroplachy co lítají po světě (nebo prdí na Bali) a všem nám přeju, abychom se zase jednou všichni sešli pospolu pod stěnou:D.... u piva a zelného salátu u Balcarů.
Zuza
Kdysi a kdesi na širém moři... (Traband Vám to dopoví:)
Pozorně si přečtěte můj poslední ponávratový příspěvek z prosince 2016 a pochopíte co se stalo. Moje papírová lodička uprostřed oceánu mezi kontinenty opět nabrala západní vítr a ten mě po necelém roce odvál zpět do Kalifornie. Uprostřed širého moře chvíli vládlo naprosté bezvětří, někdy se naopak schylovalo k temné bouři co láme stěžně, nakonec však na obzoru vykouklo slunce a svými paprsky mi ukázalo směr. Po té stačilo jen vystřelit šíp a následovat jeho trajektorii letu. S jasným azimutem jakoby všechny velké vlny a zlověstný klid bylo snažší překonat a plout dál. Moje loďka je nyní v přístavu zvaném San Francisco, opět, a je momentálně šťastná. Ví že i zde přijde nebezpečí v podobě rzy a hladových lachtanů co budou okusovat lodní šrouby. Loďka je však nyní připravená všem rizikům čelit s napnutými plachtami. Na širém moři byla už moc dlouho, nyní potřebuje opět, alespoň na chvíli, spustit kotvy.
První dny v mém novém-starém domově doprovazí vůně vonící eukalyptové kůry a oceánu slanějšího než přesolená polévka. Jako fěťák, který dostal svou dávku fetu o něco později než byl schopen zvládnout, jsem dychtivě hned první den po příjezdu nasedla na kolo a bez dechu jsem jela pozdravit Most, park Fort Mason v SF, malebný přístav Sausalito i můj oblíbený "Želví kámen“. Následující dny se nesou v podobném duchu, vítám se s mnoha místy a lidmy a vůněmi a taky s mými obrozenými pocity a vím že jsem tu teď správně. V jádru cítím, že to je to, co moje dušička ted potřebuje – pohladit slaným větrem a lechtat Kalifornským sluníčkem.
Je to sobecké? Ano, je to sobecké. Je to sobecké opustit maminku, ségru a rodinu, nedat na jejich láskyplné nádávání, že mám zůstat doma. Opustit Soba a Járu a Hladícího Míšu a spoustu dalších spřízněných sluníčkářů a následovatelů Honzy Wolfa, kteří mi tak přirostli k srdci a kteří mi budou tak chybět. Ale nedá se nic dělat, sobecká část mě se probudila a nechce usnout. Po příjezdu domů do Čech jakoby mě někdo vzal do ruky jako dětské těžítko a zarachtal se mnou tak, aby se veškerý prach a sníh zvedl a rozvířil se po celé skleněné kouli. Ten někdo jako by si dal hodně záležet na tom, aby ani jediné smítko nedopadlo na stejné místo kde se válelo dlouho před tím. Tedy všechny věci, které mi dříve dávaly smysl se staly najednou naprosto absurdními a nepřípustnými. Pryč byla zodpovědná Zuzana, která se těšila jak konečně započne svoji kariérní dráhu ambiciózní učitelky na prvním stupni české základní školy. Všechno se ve mně obrátilo vzhůru nohama a už mi nebylo pomoci. Nejprve jsem z toho byla hodně zmatená. Nešťastná a frustrovaná. Šokovaná a zahanbená. Pak mě ale napadlo, že toto období zmatku a vlastního nepochopení je vlastně cesta sama k sobě. Cesta k dozrání a přijetí sama sebe. Najednou mi začalo docházet, že mám právo na období ve svém životě, kde nebude nic naplánované a narýsované dopředu (tedy samozřejmě v rámci možností). Že ten obzor prostě jen chvilku není vidět a je zahalen mlhou. Takovou mlhou, která halí Golden Gate Bridge denodenně do své náruče. Do mlhy, která je hustá jako smetana a je lepší ji přijmout jako zázrak a dar, než ji hanit a spýlat jí. Protože ono to klení, zmatek a snaha mít všechno všecičko zase pěkně pod kontrolou zkrátka nepomůže!!!! Prostě jsem si připustila, že je toto moje momentální nevědění, váhání, zmatení a létání ve vlastní mysli naprosto v pořádku a s důvěrou v můj život si chci tuto mlhu užít a plně prožít. Tedy do té doby než vysvitne sluníčko a ukáže břeh.
Jestli také máte někdy pocit, že bloudíte v husté mlze, ve které nevidíte na krok, tak se jen hluboce nadechněte a vychutnejte si její vlhkost, která vám uvolní nos a osvěží plíce. Není třeba se znepokojovat. Až bude správný čas, mlha se rozplyne a bude krásný den:)
O méně abstraktních věcech jako je třeba práce a studium v zahraničí až zase příště. Teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova!
Zuza - momentálně se slamákem od Kajdy na hlavě
Nejtěžší část cestování je návrat domů
Ač moje roční dobrodružství v USA již skončilo a mám za sebou i to poslední promítání pro kamarády, je tu stále jedna věc, o kterou mám čím dál nutkavější potřebu se podělit. Je to fakt, že z celého toho procesu odcestování (příprava na odjezd – loučení – odjezd – stýskání – postupné zpřetrhání některých vazeb z domova – zvykání si v cizině – užívání si svého nového poznaného pohodlí a nových přátel - příprava na loučení - loučení- odjezd domů- zvykání doma), je nejtěžší opravdu až ta poslední část. Bod, kdy jste opět doma, kde se toho za ten rok „zdánlivě“ moc neměnilo, vaše tělo už je v promrzlých Čechách, ale vaše dušička a srdce uvízli ve vyhřátém písku omýláném studenými vlnami pacifiku.
Toto je zatím nejtěžší období mého živůtku, je to fakt boj. Tedy rozumějte to tak, že i to zvykání v nové zemi je setsakra těžká věc a ježtě těžžší, je za sebou nechat rodnou hroudu a zpřízněné osůbky. Problém tkví v tom, že ty dálky, nová a exotická místa, nová řeč, nové kulturní a osobní výzvy a překonávání svého vlasteneckého pudu jsou tak hrozně moc atraktivní. Lákají svou „neznamotou“ a v těle vyvolávají obří vlny adrenalinu, na kterých by se dalo surfovat. Touha po dálkách a nepoznaném, dovede neuvěřitelné divy a stesky a prázdno, které po milovaných lidech zbylo, tak nějak zaplní velmi rychle a přirozeně. Po návratu domů, však tyto adrenalinové přílivy naopak střídají odlivy a záplavy štěstí se ne a ne dostavit. Proč najednou nepřichází stejná touha objevovat svou rodnou zem a překonávat sám sebe v každodeních činostech ve své vlasti? Proč se ten smysl pro dobrodružtví s návratem domů najednou vytratil? Vždyť i hledání nové práce a prošlapávání již napůl zarostlých pěšin k některým blízkým lidem může být ohromně dobrodružný a napínavý příběh. Ale místo toho abych hleděla vpřed a pomyslně si brousila meč na prosekání trní zapomnění a odloučení, tak hledím zpět a sním o tom jaké to bývávávalo v prosluněné zemi pomerančů. Teskním po tom muži v hasičské civilní uniformě a nechci si připustit, že tomu všemu TAM je KONEC a nyní je třeba ZAČÍT TADY a TED.
Ale ono je jedna věc to vědět, že člověk musí hledět kupředu a začít se starat o to, jak se zapojí do běžného života v Čechách, druhá věc je to cítit. Ono to prostě nejde musem! A ač jsem se hned od příletu snažila vše urychlit: přechytračit vlastní tělo, aby jet lack byl co nejkratší, najít si práci co nejdříve a potkat všechny mé české kamarády nejlépe hned v prvním týdnu, tak to prostě urychlit nejde. Prostě nejde! Nevim jestli jsem jenom nějakéj přecitlivělej moc přemýšlející jedinec, ale prostě jsem si všechna tato opatření musela přikázat a stejně to nepomohlo. Naopak mi přijde, že čím dýl jsem doma, tím se ta zmatenost a nezakořeněnost více a více projevuje a prohlubuje. Přicházejí také zákeřné pochyby, zda je mé místo stále v Čechách. Jako by ten stezk měl inkubační dobu a teprve naplno propukl až nyní – po dvou měsících. Stezk a beznaděj se násobí se zjištěním, že přátelství před rokem opuštěná již získala pastelové vybledlé odstíny a přátelství a vazby nově nabyté v Californii, také postupně ztrácí svůj lesk přímo úměrně k vzdálenosti mezi námi s množstvím odloučených dní. Prostě teď nejsem sociálně zakotvená ani na jednom kontinentu. „Pluju v malé papírové lodičce uprostřed oceánu a jsem ztracená, vítr do plachet prostě nefouká. V dálce jsem již několikrát viděla hory na obzoru, ale zatím se z toho vždy vyklubala pouze jen mylná touha po břehu a kotevišti.“
Teď to zní jako děsná depka. Teda ona to děsná depka je, ale zase není tak zle. Musím si stále v těchto zdánlivě „beznadějných“ chvílích opakovat, jak je úžasné, že mám zdravé tělo a mysl a dobré lidi okolo sebe a že to ostatní už se časem zase nějak srovná. Asi mě tato životní lekce má naučit TRPĚLIVOSTI, které jsem do vínku nedostala příliš mnohoJ (Maminka by mohla vyprávět..) Musím tedy pozorně a trpělivě sledovat cestu- A ikdyž zatím nemám (opravdu nemááááám) tušení kam ta moje cesta vede, tak vím, že jedině trpělivostí a citlivým rozhodováním s otevřeným srdcem a myslí mohu jít tou správnou.
Omlouvám se za nepříliš optimistický a trochu ujetý report, ale myslím, že si tím můžete udělat relativně objektivní obrázek o tom, jak si to zavaříte, když si JEN TAK NA ROK, vyjedete žít do zahraničí. Já osobně se přesvědčila o tom, že má bláhová představa, na rok vycestovat a zas zpět a šup do systému bez mrknutí oka nebude big deal, byla opravdu bláhová. Už vím, že nás formuje vše co si prožijeme a že na naše vzpomínky a prožitky nemůžeme zapomenout, nemůžeme je vědomě silou zatlačit do šuplíku v naší mysli či duši, zamknout na deset západů a tvářit se že se nic nestalo. Je třeba je nechat doznít, tak dlouho jak bude potřeba, trpělivě je nechat brnkat na vaše city i rozum, bulet do polštáře, trhat fotky, hledat si letenky a job zpět, a oni pak samy postupem času najdou v našem rozhodování své místo. Takže jsem se tímto monologem právě odsoudila k trpělivému osamocenému veslování v mé papírové lodičce, a teprve čas ukáže ke kterému kontinentu a kterým srdcím dopluji.
Mějte se krásně, cestování se nebojte a žijte naplno, tedy naplno se smějte, naplno nadávejte a napln obrečte:D
Zuza Tomeška
Kalifornské podpultovky - Promítání fotek - v pondělí 12.12. 2016 v 19:30 v klubovně KTV TUL
Milí Větrákové, kamarádi, nadšenci, milovníci cestování, fandové vysokohorské turistiky v horách a kolemjdoucí,
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
účastnila závodu na Bradech. Děkuji Buchyčovi za organizaci a Hoffimu a Viktorovi za reprezentaci. Kluci zaběhli skvělé časy a Buchyč mi pomalu (vlastně rychle)začíná šlapat na paty.
V rámci projektu „Koruna Himálaje“ chce nejúspěšnější český himálajský horolezec Radek Jaroš vystoupit na všechny osmitisícové vrcholy světa. Pouze 14 lidí stanulo na všech 14 osmitisícových velikánech bez kyslíkových přístrojů. Radek Jaroš vystoupil zatím na 13 z nich. Ke splnění vytyčeného cíle mu zbývá pouze K2.
Jeho počínání můžete sledovat na webu - http://radekjarosnak2.cz/.
Když jsme dorazili pod skálu, tak jsme se rozdělili na 2 skupiny. V první byli ti co mají sedák a v druhé, ti co nemají + Jarda. Po prvních pár krocích ve skále jsme usoudili že bude zábavnější lézt v lezečkách, tak jsme se přezuli a teď už na ostro. Cesta se dala vylézt čistě bez přidržování ocelového lana, protože chyty byly krásně ostré. Po přelezní ferraty přišel čas na lezení.
Cca v půlce skály je asi 5 odjištěných cest obtížností 3-4. Parádní lezení na tak nezvykle teplý den. Na plotně jsme shodili i trika, jaký byl hic. Po dolezu jsme se vydali zpět na bus, který nás vezl zase zpět do Liberce. Závěrečnou perlou dne se stal jardův pád do uličky, který nerozesmál jenom nás, ale i další cestující. No zkrátka vydařený páteční den při extrémně vysokých teplotách. :-)
Držel se statečně a bojoval do poslední chvíle, ale náročná cesta ho
nepustila dál a tak si aspoň vyzkoušel soutěžní atmosféru :) Nejlépe se
uchytili nejstarší kluci, kteří byli na závodech v Sobotce po druhé a věděli
do čeho jdou. Oba lezli s vervou, ale větší kuráž měl Ondřej Smolík, který
si vylezl 12.místo. Když jsme se ještě všichni protáhli po lezení na
boulderu, sbalili jsme si saky paky a šli na vlak, který nám jel až za dvě
hodiny :( hm, co teď? Půjdem na náměstí do cukrárny zahlásila paní
instruktorka a šlo se :) každý si dal malé ocenění za lezení a pak už jsme
to měli na vlak akorát.
[/caption]\n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n[caption id="attachment_789" align="alignleft" width="300" caption="První lano, cestou bylo třeba překonat kousky sněhu."]
[/caption]\n\n[caption id="attachment_790" align="alignleft" width="225" caption="Na některých místech se drží sníh i v létě."]
[/caption]\n\n \n\n[caption id="attachment_791" align="alignleft" width="300" caption="V tomto místě se odděluje SKYWALK od trasy 615. SKYWALK vede doleva dolů od modré cedulky, trasa 615 vede doprava nahoru."]
[/caption]\n\n[caption id="attachment_792" align="alignleft" width="225" caption="Závěrečná plotna trasy 615."]
[/caption]\n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n \n\n[caption id="attachment_793" align="alignleft" width="225" caption="Vrcholový výhled"]
[/caption]
mapy:
SLK 5006 Composite Matterhorn-Mischabel National Map of Switzerland, 1:50000 SLK 1347 Matterhorn National Map of Switzerland, 1:25000
Täsch je posledním místem, kam se dá zajet autem. Vedle nádraží, se za řekou nachází ideální kemp, kde je možné nechat třeba i jen auto za 5,- CHF na den. Vyspíte se zde za 10,- CHF. Každé ráno v 7:00, 8:00, 9:00 a 10:00 odjíždí od recepce Taxi bus do Zermattu za 5,- CHF na osobu a zde smlouvat nemusíte.
Vlevo, kousek pod chatou, se nachází místo pro stany. Kempujte prosím výhradně zde, jelikož ostatní vhodná místa jsou ochranným pásmem vodního zdroje pro chaty Belvedere a Hörnli.
Nocleh na Chatě stojí pro člena AV 26,- CHF. Jsou akceptovány i karty ČHS.
Pivo 0,33 5,- CHF
Kafe 6,- CHF
Čaj 3,- CHF
Celý výstup se uskutečňuje metodou průběžného postupu. První výšvih vás přesvědčí o tom, že to bude náročné. Pomocí fixního lana se překoná asi 10 metrů výšvihu a traverzuje se doleva, do lehčích partií. Suťové pole je vpravo ohraničeno hřebenem. První malou věžičku obejděte zleva, nelezte na ní. Překonáváte první kuloár. Následují skalní stupně na temeni druhé věže, která se oblézá opět vlevo. Obtížnost do II+. Překonání druhého kuloáru je bez problémů. Celou dobu se zatím pohybujete poměrně daleko od hřebene, který je od vás i 25 metrů napravo. Možnosti přírodního jištění jsou vcelku dobré, skoby a nýty v těchto místech nejsou. Ani nejsou potřeba. Místy se dá jít i bez jištění. Každý podle svého uvážení.
Následuje poměrně vysoký skalní pás nad třetím, největším kuloárem. Pás se jmenuje Gelbes Band a je třeba jej překonat zleva malou stěnkou. Další postup směřuje přímo k veliké věži pod níž jsou zbytky staré chaty (3.818 m.n.m.). Tato věž se obchází opět zleva. Bezproblémové skalní úseky vás dovedou plotnami a pásy až do Malé Mosleyplatte III- přímo nad ní je chata Solvay (4.003 m.n.m.). Doposud jste absolvovali cca 3 hodiny výstupu.
Velká Mosleyplatte III- vás nasměruje přímo na hřeben. Přes kamenné bloky a stupně se ocitnete pod Roter Turm, kterou je třeba obejít zleva. Následuje výstup po hřebeni k ramenu Schulter. Zde je terén poměrně nepříjemný, led a sníh, tyče pro slanění.
Následuje krátký sněhofirnový hřeben, kterým se navalíte pod vrcholové partie, již v severní stěně. opět je vhodné postupovat po hřebeni nebo v jeho blízkosti. Tato část se jmenuje Dach a již brzy pomocí nebo bez pomoci fixních lan dosáhnete švýcarského vrcholu.
Na italský vrchol s křížem se dostanete překonáním téměř vodorovného sněhového hřebene.
celkový čas: 5h 30
Dost těžká cesta (AD), místy III, sestup 4h 30, převýšení 640 m.
Důstojný skalní hřeben, nejkratší ze všech, co na Matterhorn vedou. Lezení není o mnoho těžší než na hřebenu Hörnli. Průměrný sklon hřebene je 36st, ale obtíže jsou po celé délce cesty (úseky III). Zato skála je zde v celé délce hřebene dost pevná, a tak nehrozí pád kamení jako na švýcarské hraně. Nejlepším obdobím pro realizaci výstupu je konec letní sezóny, kdy již na hřebenu není žádný sníh. Výchozím bodem je italské lázeňské horské středisko Breuil -Cervinia (2000 m) v údolí Valtournenche. Od chaty Savoia/Carrel lezeme strmými skalními stupni (fixní lana) po pravé straně hřebene k základně věže Grande Tour, kterou obejdeme zprava. Překonáme sedlo mezi dvěma skalami a lezeme šikmo nahoru po pravé straně hřebene. Posléze se dostaneme k malému snížení hřebene a překonáme často zaledněný výšvih (fixní lano). Postupujeme dále policí několik metrů vpravo, dále lezeme vpravo přes plotny a stěnky na hřeben nad věží Grande Tour. Vpravo malou policí pod hřebenem (Crete du Coq), dále kousek po hřebeni, plotnami a krátkým sestupem dosáhneme pásma polic (Mauvais Pas), kde je další postup zajištěn vodorovnými fixními lany. Dále dosáhneme čtvercové sněhové police (Linceul). Lezeme levým okrajem police k třicetimetrovému lanu (Corde Tyndall). Vystoupíme obtížnými strmými skalami nahoru (dobré stupy) na ostří hřebene, kde zakrátko dosáhneme velké, nakloněné terasy (Cravate), která se táhne dále vpravo. Překonáme terasu a vrátíme se zpět na hranu. Výše obejdeme zleva překážky, přelezeme žleb (volná skála) a vystoupíme na Pic Tyndall (4241 m), 2h 30. Cesta nyní pokračuje rozlehlým, téměř vodorovným ramenem, který se dále velmi zúží a dovede nás do hlubokého zářezu (Enjambee, 4244 m), které odděluje rameno od vrcholového bloku. Výše se hřeben rozšiřuje. Lezeme nyní žlebem (suť a sníh) na sedélko nebo spíš jakousi malou základnu u výšvihu (Col Felicite), 30 min. Výšvihu se vyhneme z levé strany a dosáhneme vlastní vrcholové věže. Několik metrů nahoru vlevo od hrany hřebene, dále úzkou policí vedoucí vpravo k fixnímu lanu. Po něm nahoru (12 m), následně stoupajícím traversem vpravo na suťovou základnu. Nad ní 15 m fixem k zvěšenému žebříku (Echelle Jordan), pomocí kterého překonáme převis. Další lano vede přes plotnové stěnky na dobrou polici. Přejdeme jí nalevo na hřeben a po posledním fixním laně dolezeme nahoru na úzký hřebínek. Po něm vylezeme na již lehké skály vedoucí na italský vrchol. Vzdušným vodorovným miksovým hřebenem se dostaneme na hlavní vrchol, 1h 30, od chaty 5 - 5h
mapy:
IGN 3630 OT
Chamonix
Institut Géographique National, 1:25000
Mont Blanc - ze sedla Col du Midi přes tři vrcholy Mont Blancu
celkový čas: 10h
těžký a dlouhý přechod nejvyššího masivu Alp, převážně po firnu, sklon max. 50°, PD
S ohledem na celodenní pobyt nad hranicí 4000 m je dobré se den v sedle Col du Midi aklimatizovat. K tomu lze doporučit projít si první část přechodu s výstupem na vrchol Mt.Blanc du Tacul. V sedle lze tábořit na 
sněhu. Vyrážejte jen za dobré předpovědi počasí. Přenocujete-li na chatě, potom musíte nejprve krátce sestoupit do sedla Col du Midi, odkud začíná vlastní výstup firnovým SZ. svahem (do 40°) na rameno Mt.Blanc du Tacul, 2 hod. Od něho lze odbočit z přechodu a obohatit si den o výstup na vrchol Mt. Blanc du Tacul (4248m). Počítejte však asi s 1/2 hod. zdržením. Přechod pokračuje z ramene krátkým sestupem do sedla Col Maudit (4035m). I v tomto sedla lze za optimálních podmínek postavit pár stanů. Následuje výstup (1,5 hod) prudkým firnovým svahem do méně výrazného sedla Col du Mt.Maudit (4354m) v SZ hřebenu Mt.Maudit. Největší sklon (48°) je zde v horní části svahu, kde je nutno překonat navíc okrajovou trhlinu, která bývá zčásti odkryta. Ze sedla lze vystoupit již celkem snadno za 3/4 hod firnovým svahem a v závěru po lehkých skalách na vrchol Mt. Maudit (4465 m). Z vrcholu sestoupíme firnovým 
svahem k sedlu Col de la Brenva, kde se napojíme na cestu vedoucí traverzem od sedla Col du Mt.Maudit. Poslední úsek výstupu (2 hod) na Mont Blanc vede trochu stereotypním firnovým terénem, kde již jde jen o to vydržet a nevzdat to. Míjíme skalky Rochers Rouges. Samotný vrchol je prostorná firnová kopule. Jste na střeše Evropy ve výšce 4810 m. 
