Terénem pro horolezecký výkon nemusí být jen skála, ale může jím být i led. Tento prvek se dostal do horolezectví díky velehorám zasahujícím do oblasti věčného sněhu a ledu. Zde byli horolezci nuceni nejprve na ledovcích, později i ve stěnách horských štítů, vyrovnat se s postupem na ledu pomocí speciálních technik, při kterých se používají cepíny a stoupací železa (mačky). Někteří v tom nalezli zálibu, tyto techniky lezení na ledu rozvíjeli, a především v zimním období vyhledávali ledové terény i mimo velehory. Dnes se hlavní dění v této disciplíně odehrává mimo velehory, a to především na zamrzlých vodopádech v horských údolích během zimy.

Z ledového horolezectví se vyvinuly další disciplíny, a to moderní mixové lezení a drytooling. Tento vývoj je následkem toho, že za obtížný ledopád byl považován takový, který měl úseky s přerušením ledu, tj. s obnaženou skálou. Ve snaze o maximální výkon začali lezci vyhledávat takové cesty, kde bylo čím dál méně ledu, až bylo potřeba cepíny a mačky přikládat ke skále. Tato disciplína je někdy nazývána moderní mixové lezení. S úbytkem ledu v cestě se pak disciplína stává drytoolingem.

Ledové lezení, a později drytooling, se začlenilo i do závodního lezení. Pro tyto závody jsou konstruovány umělé stěny s prvky ledu. Soutěží se v lezení na obtížnost, rychlost i v ledovém boulderingu.

Zdroj: Horolezecká metodika, 2014