sUSAn Trip - 2. část ZuzÚLET

| autor: Zuzka


 

Ahojda větráci, kamarádi a milovníci cestovacího dobrodružství!!! Po vzoru Káti Pospíchalové a natruc projevené nedůvěře Soba, jsem se rozhodla, že se s vámi budu dělit (pokud možno pravidelně) o své zážitky z kontinentu hamburgrů.Upozornění: Tento blog, drze vklíněný mezi oddílovou a horolezecko-cestovatelskou část tohoto webu, příliš neobsahuje tematické horolezecké informace, zanícená horolezecká dobrodružství a recenze kvalitního vybavení, které vám pomůže na vrchol. Tedy na vrchol možná ano, ale nikoliv na ten ve výšce 6 tisíc metrů nad mořem zasypaný sněhem. Spíš na ten mentální vrchol, na vrchol sebepoznání a osobního sebenaplnění. Ano čujete správně, půjde spíše o filozofovací turistiku. Prosím tedy o shovívavost či ignoraci. Zároveň za veškeré poznámky, reakce a osobní příběhy budu moc vděčná…vždyť to je vlastně to, proč to píšu a jdu s kůží na trh…pohodlně se usaďtě…ZUZÚLET začíná:D

 


Přežila  aneb Report o ohlednutím se za mým prvním semestrem na americké kolidž

Posílám ted už příjemnou vzpomínku na uplynulý půlrok strávený studováním sociálních věd i pavěd na kalifornské college (něco jako nástavba po střední, ikdyž college tady nazývají i vysoké školy). Předem upozorňuji, že se jedná o čistě nelezecký report, když nepočítám lezení učitelům na nervy a do ..., obrazné šplhání rádoby chytrýma poznámkama a On sight leda jakožto první pokus testů. Trošku mi ujela ruka, takže se nebojte si to nadávkovat na kapitolky. Po přečtění se těším na vaše postřehy, zkušenosti, nesouhlasy a souhlasy. Jo prosímvás, hrubky  mi musíte odpustit, nic jiného s tím nenaděláte:D Než začnu učit na základní škole, tak slibuju, že vše dopiluju a začnu si po sobě pečlivě číst texty, ale teď prosím  spolkněte poznámky o blbý blondýně a užijte si obsah.  Jako výmluvu jsem si vybrala Jack Karouaca, který napsal své On the Road na jednu roli  papíru bez kapitol, bez opravování, s mnoha nepublikovatelnými výrazy a výrazy, které jsem nenašla v Oxford Dictionary, jen proto, aby dodal své zpovědi na autentičnosti. Můžete tedy vnímat mé překlepy a hrubky jako součást mé expresivity. It is what it is.

 

Čas je nafukovací…

Tak hnedka z kraje se omluvím, že jsem nenapsala dříve, ale nebyl čas a to myslim doslova. Tento semestr mě poučil o tom, že ač má den pouze 24 hodin, každá hodina lze dále nafouknout jako vzducholod. A jak praví babička Klárky Gebhartové: “když říkáš že nemůžeš tak ještě třikrát můžeš“. Ano babi Hanko, funguje to:D Full time práce a full time studování v USA zkrátka vyžaduje bezbuněčný život, kdy je třeba pečlivě uvažovat o využití každé minuty a půl minuty, aby vše fungovalo jak má: respektive aby mě nevilili ze školy, nevyhodili v práci, aby mé tělo nezkolabovalo z nedostatku spánku a má duše z nedostatku potěšení. Díky tomuto zápřahu jsem se naučila najít 5 minut na východ slunce s miniyogou, zkrátit spánek na 5 hodin denně a z 30minutové pauzy vytvořit běhací rituál jakožto vzácný pohybový zážitek dne, protože jinak stále sedím (autodoprava 5 metrů před potraviny a frontální výuka ve škole jsou tomu příčinou!) Volný čas nabyl naprosto nových dimenzích typu intenzivní koukání "do blba“, soustředěné sledování koruny stromů a pečlivé protahování rozseděného pozadí. Nejen že mě tento 4měsíční maraton naučil efektivně využívat čas, ale také mi umožnil zjistit jak žít nechci a vlastně mě to ke konci semestru donutilo zpomalit, zhodnotit priority a selektivně dělat jen to, co je opravdu nutné, tedy více spát, mentálně odpočívat a socializovat se. Přísloví „Když nejde o život, jde o prt“ je magické v tom, že pokud se neuvolníme a nepochopíme, že ty malicherné “detaily“ jako hodně peněz, kariéra a namlsané ego za stres nestoji, tak o ten život opravdu jít může; ve smyslu že naše tělo začne ze stresu a napětí stávkovat, hlásit poplach a časem si na pomoc pozve nějakou chorobu, která dá nespokojenost najevo hlasitě a radikálně. Ač po ukončení semestru mé ego uspokojeně předlo nadšením kolik stihlo spolykat vědomostí za rekordní čas, daleko větší blaho mi dělal nerušený spánek o délce 10 hodin nejméně (nevěřim v 8 hodin spánku a nevěřím v Santu), volný víkend bez vysedávání v kavárně a psaní nekonečných esejí, kamarádi a čistý pocit z toho, že jsem a pořád jsem to já.

       

Dovednosti versus Vědomosti

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat především učitelským kamarádům (Jarouši čti pečlivě:D, ty taky Petře),  ale i všem kteří si prošli českou vysokou školou a nebo všem zvědavcům, kteří věří v relativitu. Nechci tu kázat nějaký dogma, je možné, že jiné americké college a univerzity fungují naprosto jinak než College of Marin, kterou navštěvuji já. Ale chtěla bych poukázat na moji zkušenost, která mi říká, že čeští studenti dostávají od škol do vínku kapánek jiné dovednosti než studenti améričtí. Říkám dovednosti, protože právě dovednosti jsou to, o co šlo mým americkým učitelům, a zároveň mým českým ne vždy. Dovednost získat informace, dovednost porovnat získané informace z různých zdrojů, dovednost kriticky porovnat porovnané informace s vlastním názorem a následně dovednost vše získané a porovnané hodit na papír tak, aby to dávalo smysl a zároveň uspokojovalo normy amerických esejí obsající tvrzení, důkazy a příklady podporující tvrzení, odkazy, zdroje a vše shrnující vlastní názor podporující počáteční tezi. Vědomosti jsou vnímané více jako důkazy a podpora argumentu, než výsledek.  K vyřčené vědomosti a pojmu jsem často dostávalo otázku: “So what? Co tím chceš říct??? Pokračuj!  K čemu ti to je, že víš jméno, datum a událost, když nechápeš spojitosti a neumíš z toho vyvodit závěr pro současnou situaci??? Přesně toto jsem na vejšce v čechách často postrádala. Tam jsem pro změnu využila dovednosti typu: vyloudit tahák od našprtané spolužačky, podplatit našprtanou spolužačku, naučit se psát miniaturním písmem taháky a biflovat pedagogické pojmy v tempu vyjmenovaných slov a násobilky ve třetí třídě na základní škole. V testu stačilo vyplivnout slovo a bylo hotovo. Pro předmět stačilo napsat jednu seminární práci (rafinované přeformulování wikipedie)  za celý semestr, a pak naplivat ty odpovědi, které jsme se naučili zpaměti od ročníku nad námi. Ale kdo chce sakra slyšet náš (myslím studentů) názor? Naši tvorbu? Naše kritické myšlení a vývoj našeho vzdělávání?  Já neříkám, že američani dělají všechno lépe. Ale učení dovedností vyjádřit vlastní postoj k určité problematice s použitím vědomostí jako důkaz mi prostě dává více smysl. Všechny mé předměty byly založené na rozvoji kritického myšlení, schopnosti vhodně vyjádřit svůj názor a REAGOVAT!!!  Abych byla více konkrétní, šlo například o načtení na každý týden 20 stránek studií týkající se daného tématu a do příští hodiny (ze čvrtka na úterý) na daný text vyjádřit svůj názor a vysvětlit několik přiložených otázek na 3 stránky wordu. (Ano, tušíte správně, znamená to mít tím zasekaný celý víkend a během týdne nočí můry i ve dne). V ten moment  nelze od souseda obšlehnout výsledky, je třeba to opravdu přečíst, nechat v sobě vyklíčit vlastní postoj a ten prodat. Při následující hodině pak vše co učitel říká, zařezává se získaným přehledem o problematice z domácího úkolu a rodí se tak neuvěřitelně dobrý pocit z možnosti diskutovat, polemizovat a celý obor si opravdu užít a prožít a propojit, wohooo. Díky tomu, že každý předmět je vyučován většinou dvakrát týdně a po zbytek dní se student trápí s domácáky, tak se celý proces učení stává velice ale velice intenzivním. To se to pak opravdu vkrádá i do snů. Pro lepší pochopení: Předmětů studenti College of Marin mývají většinou 4-6 dle počtu kreditů, lenosti, nutnosti získat studentský status/vizum (nejméně 12 kreditů za semestr) a dle daného oboru. Každý předmět je většinou vyučován dvakrát týdně (pondělí a středa či úterý a čtvrtek. Jak moc je předmět časově náročný (a tím myslím v rámci výuky ale i domácí přípravou) lze prokouknout již množstvím kreditů.  Někdy ale náročnost získává obrátky až s temperamentem daného učitele. Některému stačí 3  tučné eseje za semestr, jiný vyžaduje ohnivé diskuse každou hodinu a jinému nestačí ani dvě pojednání za týden. Já jsem si pro svůj první semestr naložila pěkně těžkou káru samými sofistikovanými předměty: American History, Gender in Society, Music in Society a English Writing Composition. Podtrženo a sečteno jsem si zavařila na bezesné noci, nejen díky tunám domácího čtení, esejím a výzkumům a účasti na veřejných diskusích a filmových projekcích o feminismu, ale také díky novým pohledům na celou řadu skutečností, o kterých jsem předchozích pětadvacet let slýchala z naprosto jiné perspektivy.

 

Dějepis aneb teorie relativity

Významnou ženou toho semestru pro mě byla paní učitelka na historii. Malá žena vzezřením, za to však převeliká temperamentem, názory, zkušenostmi a velmi sarkastickým humorem vůči velikánům světové historie. Tato žena mexicko-italského původu mi dala pěkně na frak, když první světovou válku shrnula: “mno zastřelili jim tam nějakýho vévodu a pak už to byla rvačka za rvačkou díky těm všem tajnejm dohodám. Mno těžko se v tom vyznat, prostě domino efekt a chaos. Takže se kouknem na W. Wilsona jak se to všechno snažil vyřešit, ale byl moc nafoukanej a evropský státy byly taky moc nafoukaný a všivácký sobě navzájem takže to nedopadlo a globalismus a utopická myšlenka světového míru se museli odložit na neurčito.“ Naše milá histrička také při vysvětlování druhé světové války zvesela vyměňovala slova „zabrat, zajmout, okupovat“ za “zachránit a osvobodit“ v obou směrech. Je prostě neuvěřitelný, jak lze každou skutečnost vysvětlit hned z několika pohledů. Pravdu znají jen ti, co u toho opravdu byli, ale i ti zastávají názor jedné strany, takže i jejich svědectví je „jen“ postojem. Dozvěděla jsem se třeba to, že Československo bylo za Studené války satelitním státem dodávajícím suroviny „planetě“ Rusko. Naše italsko-mexická babča mě potěšila velkorysým konstatováním, že Československo se jako jediný stát ze současné východní Evropy, před ruskou nadvládou“chvilku“ cukalo. U předmětu historie stojí za to popsat průběh průběžného (Midterm) a závěrečného  (Final) testu; to se totiž významně liší od testů dějepisu, které jsem zažila v Čechách. Ke každé probrané kapitole byla vytvořena otázka, otázky jsme dostaly již předem vytištěné s tím, že jsme si měli na hodinu před testem připravit teze/tvrzení, kterým bychom ve zkratce odpověděli na otázku a uvedli tak následující obsah eseje. Při představě, že mám za hodinu a půl ze sebe vypotit dvě eseje vysvětlující dvě historické události Amériky s dostatečným množstvím důkazů, protočily se mi panenky. Šmankote vždyť já tomu nerozumím ani v češtině, tak jak to mám hodit do angličtiny za 45 minut??? Naštěstí si mě vyhmátla místní šprtka a oslovila mě jestli se nechci učit s ní, při našich sessions mně to pak všechno nalila do hlavy ať jsem chtěla nebo ne i s novou potřebnou slovní zásobou. Její zuřivé vysvětlování a názorné znázorňování války severu proti jihu asi nikdy nedovedu zapomenout. V noci mě tedy provázely obrazy chrabrých amerických vojáků chránící celý svět před násilím s kulomety v rukou a indiánů, kteří skoro vyhynuly vinou jejich nedotčeného metabolismu nemocemi všepřeživších evropáků.

 

Feministkou… nikdy a navždy

Dále si nedovedu odpustit zmínku o paní učitelce Feminismu -  tedy já se přeřekla, Gender in Society, ale ono šlo ve skutečnosti opravdu o kurz na to jak být správnou feministkou či feministou (pozor: Zastánci feminismu a podpory žen ve společnosti mohou být i muži). Tato žena totiž ač byla velmi silnou osobností a podmanivou revolucionářkou původem z Palestiny, totiž moc neuznávala ověřené učitelské postupy a studentům bez mrknutí oka vnucovala své vlastní názory a postoje, plakala na rameni i téměř křičela na všechny kdo by řekl hezkého slova o americké současné hlavě státu. Mě tedy doslova vnucovala nápeku “Feministka“, přičemž má býčí “plachost“ se musela hodně krotit, abych ji nenabrala na rohy, protože já nálepky nerada. Mě osobně bylo častokrát při hodinách Gendru vcelku úzko, protože ač mi nedělá problém jít proti proudu a hádat se o tom, že tráva není zelená, tak zlé pohledy zarputilých osmnáctiletých feministek a učitelky k tomu mi dávaly najevo ať držím hubu a krok. Tedy, opravdu jsem si chvílema připadala jako jeskynní konzervativní vyznačka pravěkých zákonitostí v nichž ženy a muži mají odlišné povolání na tomto světě v souslosti k jejich fyzickým a mentálním odlišnostem. V hodinách Gendru se debatovalo nad tím, že ženy by dozajista také mohly lovit mamuty, ale že mužská ješitnost jim v tom zabraňovala. Chvílema mně vztávaly chlupy na rukou z toho, co ty holky čerstvě opustivší střední školu mají naprogramováno v hlavách. Například  je nepřípustné a ponižující, aby muž ženě na rande otevřel dveře, podal kabát či zaplatil večeři, protože je to gendrová diskriminace, která dává najevo, že mi ženy to sami nezvládneme. Někdy mi během takovýchto debat opravdu nebylo dobře. Byla jsem vlastně na zbytek třídy (13 dívek a pul (žena co vypadá a obléká se jako muž) a dva a půl kluka (on se ještě nerozhodl co je ) naštvaná, že prožívají takové malichernosti a vlastně celý svět tímto připravují o určitou “rovnováhu“ která do teď “fungovala“. Pak mi ale začalo postupně docházet, že už i já jsem se narodila do zfeminizovaného koutu světa, kde žena má možnost nosit kalhoty, chodit do práce a být soběstačná, volit, zastávat vedoucí pozice,  být uznána i v odvětvích, kterým velí muži. Postupně mi došlo, že za to, že mám možnost cestovat a studovat a prezentovat se dle své libosti, vděčím právě vlně feminismu, která na konci 18. století vypučela v USA a postupně se nese celým světem a probouzí v ženách hybčí sílu a hrdost. S rozčarováním jsem ke konci semestru musela uznat, že v určitém slova smyslu souhlasím s myšlenkami feminismu. A že být feministka nemusí nutně znamenat nenávidět muže a být celý život bezdětná panna, která si neholí podpaží a nohy. Díky tomuto předmětu jsem měla možnost poznat ženy, které jsou šťastně vdané a  muže plně uznávají, zároveň si však hájí i své zájmy a hledají ve vztazích s muži rovnováhu. Takže světe div se, ano feminismus je užitečná věcička, bohužel mi však přijde, že americké ženy si neuvědomují jaké mají štěstí, že žijí ve svobodné a pro ženy bezpečné zemi a jak moc svobody a moci již získaly a v oslabování mužské síly pokračují. Osobně se domnívám, že nyní by odvahu potřebovali pro změnu muži, aby se naučili zachovat si své mužství a maskulinitu a nenechat se tlakem žen zahnat do femininity. Protože my ženský, ač jsme jakkoliv hrdý a soběstačný, my ty jeskyní vousatý chlupatý mužský co umí ulovit mamuta prostě potřebujeme. Závěrem ke kolonce Gender in Society bych chtěla dodat, že mě tento předmět přinesl také vděčnost za to, že jsem žena v ženském těle. Někteří lidé to štěstí nemají a část svého života musí bojovat s okolím či sami se sebou o nalezení své gendrové identity. Ne všichni ten vnitřní boj či boj s přijetím okolím umí ustát.

 

Jak milovníci hudby přicházejí o iluze

Poslední předmět, který ve mně zanechal hluboké jizvy v mém hipí, romantickém a intutitivním chápání světa, způsobené koňskou dávkou reality a kritického myšlení, nesl nevinný název “Music in Society“. Týjo to bude paráda to budeme určitě zkoumat jaké hudba v lidech vyvolává pocity, jak se změnilo vnímání napříč historií lidstva a jak se změnil význam hudby, to bude bájo!! Tak tyto představy byly rozplynuty hned druhou hodinu, kdy nám akční rázný vtipný a pohotový pan (pro Vrchlabáky bych ho nejblíže přirovnala k totožné kopii pana profesora Bareše, jen o pár let mladší) učitel nadávkoval studie o vlivu rychlé a pomalé hudby na zákazníky v supermarketech a restauracích. Podezření, že hudba je v západní společnosti zneužitá jako děvka k marketingové manipulaci se zákazníky sílilo s hodinami zkoumající stavbu popového songu, analýzou hudební složky reklam a nahlédnutí pod pokličku mafiánům hudebního průmyslu zvaným producenti či majitelé nahrávacích studií. Konečně jsem pochopila, že složení  Spice Girls  či Blue, které zaručuje, že se každému trefí do sexuálních představ alespoň jedním interpretem, nebyla náhoda:O Pan učitel Torbien to doslova nazval, že to je jako zmrzlinový pohár…od každé příchutě po kopečku..čokoládová (ta hispánka tam), valinková (ta přeslazenáblondýna a tak). Trošku mě tento předmět rozesmutněl, ukázal totiž, že marketing a honba za penězma je často silnější než láska k hudbě. To pak například producent Max Martin hází popovým hvězdičkám jeden hit za druhým jako Baťa cvičky, ikdyž jde vlastně o uplně stejný princip jako s tou zmrzlinou. Různé typy interpretů (s různou barvou hlasu, image, fanoušky a stylem) jsou volení stejnými producenty, aby obsáhli co nejširší pole posluchačů a zároveň zamaskovali stejné logaritmy v tvorbě písní a zvukové efekty v nich použité. Mno nechci si tady hrát na chytrou, ono možná pro některý co to čtete jsou tyto věci jasný už dávno, ale uznavači Honzy Volfa a srdíčkové folkové hudby v jedné osobě to mají v životě prostě trochu složitější a některé iluze prostě mizí později a některé nikdy. Ještě bych chtěla popsat výukové metody hudebního pana učitele, se kterými jsem se tedy ještě nesetkala. Dostali jsme například domácí úkol 4 dny nepoužít sluchátka k poslechu hudby a sepsat si místa, kde všude jsme je chtěli použít, jak moc frustrovaní jsme bez osobní bubliny tvořené hudbou v uších byli a jaké bylo nejbizardnější místo kde lidé sluchátka měli. Dále jsme tvořily “topo“ a časový graf k popovým písním, přičemž jsme zjistili, že popová píseň mívá velmi jednoduchou strukturu. Při porovnání dvou písní od jednoho producenta různých interpretů se pak může stát, že mají dokonce i shodnou časovou stopu a změny mezi slokami, refrény a přechody (například: Shake it a Can‘t stop the feeling ). Pan učitel dělal co mohl, aby ze mě udělal chladnokrevného logika s kritickým myšlením a smyslem pro krutou realitu... marně. Já mám stále ještě naději, že někteří muzikanti stále tvoří proto, že v sobě tu hudbu cítí a prachsprostě a bezprostředně ji chtějí sdílet bez ohledu na zisk.

 

Co říci závěrem 

Tak tímto ukončuji neplechu. Hlásím že první semestr je bezpečně za mnou a dokonce i úspěšně (to že se samejma Ačkama tady psát nebudu, to by znělo moc nafoukaně:D, ale jde o to, že jsem bez honby na nejlepší známky jela na svých 100%, což pro mojí duši bylo zásadní. Fakt, že mých sto procent je 100 procent i pro učitele už není podstatný). Důležité je to, že jsem každému předmětu dala své maximum a ten předmět dal své maximum mně. Jak káže 4. dohoda, vše co děláš dělej nejlépe jak dovedeš. Do teď vstřebávám nové pohledy na spoustu faktů a “pravd“. Oni vlastně všechny tyto sociální obory dopňují jeden druhý. Jazyk a písemné vyjádření, hudba, historie a pojetí pohlaví jsou vlastně elementy lidské společnosti, které nás nejvíce ovlivňují ve všem co děláme a jak přemýšlíme nad skutečnostmi i domněnkami. Zase vím o tomto bramborovém kontitentu o něco více, ale zároveň i o Evropě, kterou jsem si neodpustila s tímto srovnávat, a vlastně i o sobě. Častokrát jsem si kladla otázku, jak je možné, že  USA jsou tak moc odlišné myšlením od Evropy, ač v nás koluje stejná krev. A jak je možné, že Evropa si libuje v přejímání všech možným amerických vynálezů, stylů i nešvarů a USA si rochňá ve svém “izolacionalismu“(amíci takto hrdě nazývají svou ignoraci ke všemu co je mimo jejich "ostrov"). Odpověd ví asi Honza Volf:D Jakožto budoucí pedagog ( jednou to nejspíš přijde) jsem inspiraci a učení čerpala i z osobností jednotlivých učitelů, přičemž měl každý y nich velmi specifický styl výuky, jinou náturu, smysl pro humor, metody vydírání a způsob komunikace se studenty. Uvědomila jsem si, že učitel má neuvěřitelnou moc, řekla bych větší než prezident, může opravdu niterně hýbat dušemi i názory svých studentů - budoucích plátců daní. K tomuto povolání získávám stále větší respekt a pochyby, zda jsem hodna a dostatečně dobrá na to, se učitelem stát. Vnímám to jako velmi vážný závazek a zodpovědnost a bude to běh na celý život se dobrým učitelem stát. Jéééžiš to už jsem zas moc sluníšková...Táááák teď hluboký nádech a hurrá do druhého semestru! Učit se je vlastně nejkrásnější činnost na světě, nemusí to být v lavici, osobně to vnímám jako vystoupení ze své komfortní zóny (to by Vám Blani a Chris Sharma mohli vyprávět:)) osvojení si dalšího území svých možností a dovedností. „Dokud je na co se ptát, nemusím se smrti bát. Ta přijde až poleví nadšení z toho že jsme tady na zemi. Adios

 

Zdravím všechny větráky a větráky větroplachy co lítají po světě (nebo prdí na Bali) a všem nám přeju, abychom se zase jednou všichni sešli pospolu pod stěnou:D....  u piva a zelného salátu u Balcarů.

 

Zuza

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Kdysi a kdesi na širém moři... (Traband Vám to dopoví:)

Pozorně si přečtěte můj poslední ponávratový příspěvek z prosince 2016 a pochopíte co se stalo. Moje papírová lodička uprostřed oceánu mezi kontinenty opět nabrala západní vítr a ten mě po necelém roce odvál zpět do Kalifornie. Uprostřed širého moře chvíli vládlo naprosté bezvětří, někdy se naopak schylovalo k temné bouři co láme stěžně, nakonec však na obzoru vykouklo slunce a svými paprsky mi ukázalo směr. Po té stačilo jen vystřelit šíp a následovat jeho trajektorii letu. S jasným azimutem jakoby všechny velké vlny a  zlověstný klid bylo snažší překonat a plout dál. Moje loďka je nyní v přístavu zvaném San Francisco, opět, a je momentálně šťastná. Ví že i zde přijde nebezpečí v podobě rzy a hladových lachtanů co budou okusovat lodní šrouby. Loďka je však nyní připravená všem rizikům čelit s napnutými plachtami. Na širém moři byla už moc dlouho, nyní potřebuje opět, alespoň na chvíli, spustit kotvy.

 

První dny v mém novém-starém domově doprovazí vůně vonící eukalyptové kůry  a oceánu slanějšího než přesolená polévka. Jako fěťák, který dostal svou dávku fetu o něco později než byl schopen zvládnout, jsem dychtivě hned první den po příjezdu nasedla na kolo a bez dechu jsem jela pozdravit Most, park Fort Mason v SF, malebný přístav Sausalito i můj oblíbený "Želví kámen“. Následující dny se nesou v podobném duchu, vítám se s mnoha místy a lidmy a vůněmi a taky s mými obrozenými pocity a vím že jsem tu teď správně. V jádru cítím, že to je to, co moje dušička ted potřebuje – pohladit slaným větrem a lechtat Kalifornským sluníčkem.

 

Je to sobecké? Ano, je to sobecké. Je to sobecké opustit maminku, ségru a rodinu, nedat na jejich láskyplné nádávání, že mám zůstat doma. Opustit Soba a Járu a Hladícího Míšu a spoustu dalších spřízněných sluníčkářů a následovatelů Honzy Wolfa, kteří mi tak přirostli k srdci a kteří mi budou tak chybět.  Ale nedá se nic dělat, sobecká část mě se probudila a nechce usnout. Po příjezdu domů do Čech jakoby mě někdo vzal do ruky jako dětské těžítko a zarachtal se mnou tak, aby se veškerý prach a sníh zvedl a rozvířil se po celé skleněné kouli. Ten někdo jako by si dal hodně záležet na tom, aby ani jediné smítko nedopadlo na stejné místo kde se válelo dlouho před tím. Tedy všechny věci, které mi dříve dávaly smysl se staly najednou naprosto absurdními a nepřípustnými. Pryč byla zodpovědná Zuzana, která se těšila jak konečně započne svoji kariérní dráhu ambiciózní učitelky na prvním stupni české základní školy. Všechno se ve mně obrátilo vzhůru nohama a už mi nebylo pomoci. Nejprve jsem z toho byla hodně zmatená. Nešťastná a frustrovaná. Šokovaná a zahanbená. Pak mě ale napadlo, že toto období zmatku a vlastního nepochopení je vlastně cesta sama k sobě. Cesta k dozrání  a přijetí sama sebe. Najednou mi začalo docházet, že mám právo na období ve svém životě, kde nebude nic naplánované a narýsované dopředu (tedy samozřejmě v rámci možností). Že ten obzor prostě jen chvilku není vidět a je zahalen mlhou. Takovou mlhou, která halí Golden Gate Bridge denodenně do své náruče. Do mlhy, která je hustá jako smetana a je lepší ji přijmout jako zázrak a dar, než ji hanit a spýlat jí. Protože ono to klení, zmatek a snaha mít všechno všecičko zase pěkně pod kontrolou zkrátka nepomůže!!!! Prostě jsem si připustila, že je toto moje momentální nevědění, váhání, zmatení a létání ve vlastní mysli naprosto v pořádku a s důvěrou v můj život si chci tuto mlhu užít a plně prožít. Tedy do té doby než vysvitne sluníčko a ukáže břeh.

 

Jestli také máte někdy pocit, že bloudíte v husté mlze, ve které nevidíte na krok, tak se jen hluboce nadechněte a vychutnejte si její vlhkost, která vám uvolní nos a osvěží plíce. Není třeba se znepokojovat. Až bude správný čas, mlha se rozplyne a bude krásný den:)

 

O méně abstraktních věcech jako je třeba práce a studium v zahraničí až zase příště. Teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova!

 

Zuza - momentálně se slamákem od Kajdy na hlavě

 


 

 

 

Nejtěžší část cestování je návrat domů

Ač moje roční dobrodružství v USA již skončilo a mám za sebou i to poslední promítání pro kamarády, je tu stále jedna věc, o kterou mám čím dál nutkavější potřebu se podělit. Je to fakt, že z celého toho procesu odcestování (příprava na odjezd – loučení – odjezd – stýskání – postupné zpřetrhání některých vazeb z domova – zvykání si v cizině – užívání si svého nového poznaného pohodlí a nových přátel - příprava na loučení - loučení- odjezd domů- zvykání doma), je nejtěžší opravdu až ta poslední část. Bod, kdy jste opět doma, kde se toho za ten rok „zdánlivě“ moc neměnilo, vaše tělo už je v promrzlých Čechách, ale vaše dušička a srdce uvízli ve vyhřátém písku omýláném studenými vlnami pacifiku.

 

Toto je zatím nejtěžší období mého živůtku, je to fakt boj. Tedy rozumějte to tak, že i to zvykání v nové zemi je setsakra těžká věc a ježtě těžžší, je za  sebou nechat rodnou hroudu a zpřízněné osůbky. Problém tkví v tom, že ty dálky, nová a exotická místa, nová řeč, nové kulturní a osobní výzvy a překonávání svého vlasteneckého pudu jsou tak hrozně moc atraktivní. Lákají svou „neznamotou“ a v těle vyvolávají obří vlny adrenalinu, na kterých by se dalo surfovat. Touha po dálkách a nepoznaném, dovede neuvěřitelné divy a stesky a prázdno, které po milovaných lidech zbylo, tak nějak zaplní velmi rychle a přirozeně. Po návratu domů, však tyto adrenalinové přílivy naopak střídají odlivy a záplavy štěstí se ne a ne dostavit. Proč najednou nepřichází stejná touha objevovat svou rodnou zem a překonávat sám sebe v každodeních činostech ve své vlasti? Proč se ten smysl pro dobrodružtví s návratem domů najednou vytratil? Vždyť i hledání nové práce a prošlapávání již napůl zarostlých pěšin k některým blízkým lidem může být ohromně dobrodružný a napínavý příběh. Ale místo toho abych hleděla vpřed a pomyslně si brousila meč na prosekání trní zapomnění a odloučení, tak hledím zpět a sním o tom jaké to bývávávalo v prosluněné zemi pomerančů. Teskním po tom muži v hasičské civilní uniformě a nechci si připustit, že tomu všemu TAM je KONEC a nyní je třeba ZAČÍT TADY a TED.

Ale ono je jedna věc to vědět, že člověk musí hledět kupředu a začít se starat o to, jak se zapojí do běžného života v Čechách, druhá věc je to cítit. Ono to prostě nejde musem! A ač jsem se hned od příletu snažila vše urychlit: přechytračit vlastní tělo, aby jet lack byl co nejkratší, najít si práci co nejdříve a potkat všechny mé české kamarády nejlépe hned v prvním týdnu, tak to prostě urychlit nejde. Prostě nejde! Nevim jestli jsem jenom nějakéj přecitlivělej moc přemýšlející jedinec, ale prostě jsem si všechna tato opatření musela přikázat a stejně to nepomohlo. Naopak mi přijde, že čím dýl jsem doma, tím se ta zmatenost a nezakořeněnost více a více projevuje a prohlubuje. Přicházejí také zákeřné pochyby, zda je mé místo stále v Čechách. Jako by ten stezk měl inkubační dobu a teprve naplno propukl až nyní – po dvou měsících. Stezk a beznaděj se násobí se zjištěním, že přátelství před rokem opuštěná již získala pastelové vybledlé odstíny a přátelství a vazby nově nabyté v Californii, také postupně ztrácí svůj lesk přímo úměrně k vzdálenosti mezi námi s množstvím odloučených dní. Prostě teď nejsem sociálně zakotvená ani na jednom kontinentu. „Pluju v malé papírové lodičce uprostřed oceánu a jsem ztracená, vítr do plachet prostě nefouká. V dálce jsem již několikrát viděla hory na obzoru, ale zatím se z toho vždy vyklubala pouze jen mylná touha po břehu a kotevišti.“

 

Teď to zní jako děsná depka. Teda ona to děsná depka je, ale zase není tak zle. Musím si stále v těchto zdánlivě „beznadějných“ chvílích opakovat, jak je úžasné, že mám zdravé tělo a mysl a dobré lidi okolo sebe a že to ostatní už se časem zase nějak srovná. Asi mě tato životní lekce má naučit TRPĚLIVOSTI, které jsem do vínku nedostala příliš mnohoJ (Maminka by mohla vyprávět..) Musím tedy pozorně a trpělivě sledovat cestu- A ikdyž zatím nemám (opravdu nemááááám) tušení kam ta moje cesta vede, tak vím, že jedině trpělivostí a citlivým rozhodováním s otevřeným srdcem a myslí mohu jít tou správnou.

Omlouvám se za nepříliš optimistický a trochu ujetý report, ale myslím, že si tím můžete udělat relativně objektivní obrázek o tom, jak si to zavaříte, když si JEN TAK NA ROK, vyjedete žít do zahraničí. Já osobně se přesvědčila o tom, že má bláhová představa, na rok vycestovat a zas zpět a šup do systému bez mrknutí oka nebude big deal, byla opravdu bláhová. Už vím, že nás formuje vše co si prožijeme a že na naše vzpomínky a prožitky nemůžeme zapomenout, nemůžeme je vědomě silou zatlačit do šuplíku v naší mysli či duši, zamknout na deset západů a tvářit se že se nic nestalo. Je třeba je nechat doznít, tak dlouho jak bude potřeba, trpělivě je nechat brnkat na vaše city i rozum, bulet do polštáře, trhat fotky, hledat si letenky a job zpět, a oni pak samy postupem času najdou v našem rozhodování své místo. Takže jsem se tímto monologem právě odsoudila k trpělivému osamocenému veslování v mé papírové lodičce, a teprve čas ukáže ke kterému kontinentu a kterým srdcím dopluji.

 

Mějte se krásně, cestování se nebojte a žijte naplno, tedy naplno se smějte, naplno nadávejte a napln obrečte:D

 

Zuza Tomeška

 


 

Kalifornské podpultovky - Promítání fotek - v pondělí 12.12. 2016 v 19:30 v klubovně KTV TUL

 

Milí Větrákové, kamarádi, nadšenci, milovníci cestování, fandové vysokohorské turistiky v horách a kolemjdoucí, 

Zvu Vás do klubovny v budově KTV TUL na Harcově na promítání fotek a sdílení mých nezapomenutelných zážitků a zkušeností, které jsem načerpala na svém ročním výletu do sluníčkové Kalifornie. Přícházím se zaručeným receptem, jak z profesionální hlídačky dětí u San Francisca povýšit na prvotřídního dobrovolného sbírače odpadků v Yosemitech a dotáhnout to až na kariéru distančního tuláka Sierrou Nevadou,co smrdí jak staré ponošky a v noci sní potají o babičinných českých buchtách.

 

Poznámka: 
Kdo jste na konci listopadu navštívil přednášku Petra Koska o DCT,

tak se připravte na slabý odvar s dívčími puchýřky a strachem z medvědů:D


Doprovodný program:
- Miniochutnávka amerických moučníků
- Hudební vsuvka 

 

 

 

Zdraví Zuza s Klárkou (,která ještě dělá díru do světa v Peru):


Přijďte se pozastavit, zasmát se, obohatit se, vzajemně inspirovat, diskutovat, mlsat a zazpívat!

Těším se na setkanou:)

 

Zuza

 

 

 


Zpet z HORSKE VYZVY v Sierra Nevada

Ahojda Vetraci, po dlouhe dobe se zase ozyvam a hlasim, ze jsem prezila svoji velkou Sierra Nevadskou HORSKOU VYZVU. S Kamaradkou Klarkou jsme za posledni mesic usly okolo 450 mil Pacific Crest Trailu a John Muir Trailu, od severnich k jiznim kopeckum dechberouciho californskeho pohori Sierra Nevada. Vylet jsme odstartovaly na severu lake Tahoe u  Donner Summit, vzaly jsme to pres Half Dome u Yosemite Valley s tridenni zastavkou na Yosemite Valley Facelift s kulturnim programem pro dobrovolne sberace odpadku a zakoncily jsme to vystupem na nejvyssi horu kontinentalnich USA - Mt. Whitney. Znamenalo to pro me mesic plny neuveritelnych vychodu a zapadu slunce, povidani se srnkami, veverkami a datly v bezprostredni blizkosti a kazdodenni obdivovani horskych pasu z vrchu i z upati. Na druhou stranu to take znamenalo 35 dni bez teple sprchy, kazdodenni lepeni puchyru a bezesne noci plne chladu a prevalovani se aby me bolest kycli nevlezla az do mozku. Mnoho zazitku jeste vstrebavam a budu moc rada kdyz se s vami o ne budu moc podelit behem listopadu na mem promitani ve vrchlabske cajovne ci v libereckem kdesi.

 

Tady posilam ochutnavku z naseho horskeho dobrodruzstvi (fotografie Klara Gebhartova):

 

"V horach poznas pritele"

,,Kdyz nevis, bez do hor a zeptej se jich vlastnim srdcem"

"Kdyz jdes, sleduj cestu"

"Cim lehci bremeno si s sebou neses, tim se ti snadneji stoupa na vrchol"

 

Ted uz mi jen zbyva posledni tyden ve slunne Marin Country hned za cervenym mostem a pak hurra domu. Moc se tesim na prijemna shledani, spolecne lezeni a vyletovani do skal a hor:) Cus Zuza

 


Zimní ,,nácvik do hor“ v Yosech

Plán, vyrazit v zimě do Yosemite a dobýt Glacier Point na běžkách, padl již v září 2015 při prvním setkání s Blani. Že to bude taková pecka, jsme však nečekaly. Přináším rychloreport ze zimního kempování v Yosech: čtyři dny v YNP, tři noci ve stanu na sněhu, dva perfektní spoty s výhledem do údolí, jeden litr dobrého vína na hulváta vypitého z plastového vaku, dva srací sáčky a desítky hodin mrznutí ve spacáku. Upozornění: Tento text obsahuje vulgární výraz s.r.á.t (a jemu slova příbuzná) – omlouvám se za něj, ale zachovává to autentičnost celému příběhu.    

                    

Přípravy: Máš vařič? Máš lopatu? Máš stan a spacák?A co bear kontejner? Mám! A jede se! Jsme sbalené a už nás nezastaví ani nářky vyděšených američanů, kteří věří v předpověď počasí a v blížící se sněhovou bouři více,  než v Santu. Sraz v pátek kolem sedmé večer kousek v Castro Valley, přesun zavazadel do jednoho vozu, zanechání druhého v poklidné čtvrti a hurá na dálnici. Sněžné řetězy máme připravené, při vjezdu do údolí však překvapeně zjišťujeme, že se žádná bouře zdaleka nekoná a že budeme mít kliku, jestli bude sníh alespoň na vrškách. Kolem půlnoci rozděláme stan v Camp four a těšíme se na zítřejší dobrodružství.

 V sobotu ráno mizí naděje v slunečný běžkařský výlet s prvním ranním lijákem. Netruchlíme, vyždímeme stan i spacáky, zabalíme a už autem šplháme do vyšší nadmořské výšky za nižšími teplotami do lyžařského resortu Badger Pass. V půlce cesty již nadšeně obouváme autíčko do kovových botiček a déšť se pomalu mění ve snížek. Na parkovišti  u lyžařského ministřediska navštívíme místní Rangerbudku, abychom si vyzvedli permit ke campování v přírodě a abychom se od velmi pohledného, větrem ošlehaného fousatého rangera dozvěděli, jak se máme v ,,divočině“ chovat, kde je vhodné kempovat, kde ne, a především, jaké jsou naše možnosti a povinnosti, když na nás přijde bobek. Takže buď to máme vydržet, nebo to máme umístit do jedné ze záchodových budek, které jsou umístěné na trati, dále pak vykopat lopatkou jámu až na hlínu a zahrabat to (což při dvoumetrové sněhové pokrývce jde dost těžko) a poslední možností je pak využití ,,sracího sáčku“, který nám hned ve dvojtém vydání modrooký ranger s úsměvem podává a dodává, že je to velký ,,srací sáček“, že se nám tam toho vejde dost, že to je na více použití, že by nám to prý snad mohlo stačit. Rudé až za ušima podotýkáme, že asi rozumíme a že už víc detailů o sacím sáčku  slyšet nechceme. Po preventivní ,,srací přednášce“ už jen vyzvedáváme běžky z půjčovny, zabalíme nejnutnější do batohů a JIŽ v půl jedné odpoledne jsme ready vyrazit do divočiny k 16 km vzdálenému Glacier Pointu.

Dobývání G bodu: Hned po startu potkáváme Kočičáky, kteří shodou náhod také vyrazili okoštovat místní snížek.  Po první míli pak ještě naražíme na další českou dvojci Blančinných kamarádů. S nákladem na zdech nejsme takové běžkařské hvězdy, jak jsme předpokládaly, ale kolem půl páté jsme již 

u cíle. Zastavujeme se dvě zatáčky nad GP, nevěřícně koukáme na úžasný výhled na Halfdom a rozhodujeme se stan postavit zde. Mno, ono to s tím stavěním nebude tak horké, nejprve je nutno vykopat hrobeček na stan, respektive pořádný a hluboký hrob, jak se po hodině a půl tvrdé práce ukáže. Ale tak co, s pívem v ruce a západem slunce v zádech to jde hned lépe. Kolem šesté už večeříme zachumlané do spacáků, popíjíme vínko a hrajeme v kostky (budu mít štěstí v lásce, Blani mě o parník poráží). Večer se také o slovo přihlásí můj ,,srací sáček“, který s nevelkým nadšením jsem nucena otestovat. Funguje! Hlášky jako ,,že se na to nevyseru“ rázem získávájí nový rozměr a konkrétní podobu i tvar v mém batůžku. Po večerce pro mě nastává 10 hodin mučení ve spacáku. Při balení jsem si totiž hrála na hrdinnou frajerku a zabalila si jen Sira Pepu (Rimo 600) jako že mi to bude stačit. Jasná noc však bohužel přinesla pořádný mráz  (odhad tak -8 až -10°C), který oblíznul i vnitřní stěny našeho stanu. Bohužel ani sen o randění s Tomášem Klusem mě dostatečně nezahřál a tak brzy k ránu ztrácím nervy a vytahuju Blančinu ,,emergency foil“ a kuklím do ní celého Pepíka. To už pak zima ustoupí na usnutelnou teplotu a je dobře. Ráno na počest přežití tavíme sníh na čaj a vydáváme se na obhlídku G bodu. K mému překvapení se na vyhlídce, která ještě v září byla obsypaná stovkami vietnamčíků s foťáky a obtloustlými amíky, ocitáme samy. Jak tak v tichosti hledím do dáli, do údolí a na zasněžené vrcholky hor, uvědomuji si, že jsou na světě místa a chvíle, které vám vezmou dech a všechny starosti najednou odplují. Za takové okamžiky stojí za to žít!!!

Druhá štace: Po agonii na Glacier Pointu balíme stan, nazouváme běžky a vyrážíme dál, respektive zpět po stejné cestě se záměrem uhnout na první prošlápnutou pěšinku. Pěšinka se nekoná a cílem našeho dalšího campování se operativně stává Dewey Point, který má dle vrstevnic a polohy v mapce také nabízet slibná panoramata. Blani už je na pokraji sil, ale je to držák a nedá se! Do zvolené cílové stanice 

přicházíme se soumrakem, sotva pleteme nohama a máme kliku, že nacházíme jeden prázdný opuštěný hrobeček v závětří s expres výhledem na El Capitana. Rychle tavíme sníh na večeři, já ještě těsně před usnutí stihám vyhodit můj ,,srací sáček“ i s pokladem do sněhu před stanem a už spíme. Tentokrát aplikuji folii hned od začátku, počet naspaných hodin se tak násobí. V noci nás budí pouze sněhová bouřka, která přestává až okolo 10 dopoledne, k ránu je náš stan celý zachumelený cca 20 cm nového prašánku. Ze stanu vystrčíme nosy až když ze sněhových mraků vykoukne sluníčko a nám se tak ukážou opět kýčovité rozhledy na protější skály přes údolí. Na kraji útesu se kocháme a dáváme řeč s týpkem, co rok žil v Yosemite Valley – přes den lezl a večer makal na baru. On nám pak popisuje a pojmenovává jednotlivé police na Kapitánovi a rozebírá obtížnost Nosu. Jen těžko se nám to úžasné, opět velmi klidné místo, opouští. Zabalme stan, nahodíme běžky a čerstv&yacu