Torre di Vajolet

Je středa večer a naši oddílový vedoucí společně s dvěma oddílovými odchovanci vyrážejí ze severu Čech na noční přejezd do Itálie. Cílem výpravy ve složení Soob, Hofi, Martin Kozák a Doubravka Šimáňová jsou ikonické věže Torre di Vajolet.

Den 1. – nástup

 

Na předem vybrané parkoviště Jolanda přijíždíme okolo čtvrté hodiny ranní a bez větších okolků rozkládáme spaní a uleháme. Snažíme se vytěžit i z těch pár hodin spánku maximum možného. První den nás čeká dlouhý nástup, který si zpestříme ferratou Santnerpass klettersteig (topo), ta má sice nejtěžší úsek psaný B/C, ale je dobré poznamenat, že valná většina ferraty lano neobsahuje a pohybujeme se po nezajištěných travnatých traverzech prokládaných kamenitými výšvihy, kde se hodí jistá noha a lehčí batoh. Lehčí batohy jsme neměli, takže o to pomaleji jsme stoupali s jistotou v nohách. Ačkoliv jsme se u auta snažili pečlivě rozlišovat, co s sebou potřebujeme a co už je moc, tak každá strmější pasáž byla zákeřná pro naše stehna i motivaci. Pro udržení morálky a veselé nálady jsme si dopřávali dostatek odpočinku a svačinek celou cestu (Doubravka byla už na harcovské stěne naše svačinová expertka). Na Italské poměry byla trasa nejištěné části ferraty velmi dobře značená a problém s orientací žádný nebyl.

Od parkoviště se přibližně po 4 hodinách a 1 100 výškovcýh metrech dostáváme ke krásné a moderní chatě Rifugio Passo Santner, odkud je náš cíl nástupového dne (Rifugio Re Alberto 1° - 2 621 mnm) krásně vidět a zaslouženě se na chatě zastavujeme občerstvit. Následně už jen krátký seběh k Rifugio Re Alberto, ubytování a příprava večeře na vlastním vařiči hned pod chatou. Na chatě pro nás připravili útulný (čti maličký) pokojíček, kam se vešly tak akorát dvě palandy. Kam nacpat všechno naše lezecké vybavení byl chvílemi trochu tetris, a do postele se musel každý šikovně prokličkovat mezi jídlem a vklíněnci.

 

 

Den 2. – útok

 

Čas snídaně je pevně daný na 7:15, takže si můžeme trochu pospat, a ještě před snídaní připravit batohy na útok do nejzápadnější věže Vajoletek – Torre Delago. Vybíráme cestu Piaz Arete/Delagokante IV+ (topo), která vede po úchvatně exponované jihozápadní hraně a hned ve druhé délce jsme každou nohou na jiné světové straně věže. Jedná se o takovou místní populárku a dolomitskou klasiku. To je rozhodně vidět na zástupu lidí a horských vůdců se svými klienty, kteří se celé ráno hemží na zápraží chaty se stejným plánem jako máme my. Pozitivum populárních cest je jasně viditelná linie podle lezců před námi a vyšlapaný nástup ke stěně. Vyrážíme trochu později, když hlavní nápor opadne. Druhou lezeckou dvojici, kterou tvoří Kozina a Dobravka využíváme jako brzdu pro rychle lezoucí italské dvojice a užíváme si 6 délek nerušeného lezení po skobách a vlastním jištění. Po krásných 2,5 hodinách lezení se ocitáme na vrcholu věže, kde se trochu honí vítr, takže pokračujeme rovnou ke slanění.  Štandy pro slanění jsou připravené jak pro krátká jednoduchá lana, tak dvojčata. Házíme mezi věže šedesátimetrová svázaná dvojčata a celou výšku Dalogo Tower slaňujeme na dvě slanění. Okolo 13. hodiny se vracíme zpět na chatu, kde si dáváme odpolední kávu, vytahujeme průvodce a začínáme vyhlížet náš další směr.

Po chvilkovém váhání a po obědové gastro demenci se rozhodujeme stihnout druhou cestu ještě dnes odpoledne. Tentokrát vybíráme prostřední z Vajoletek – Torre Stabeler, kde volíme cestu Vinatzer (Via Fehrmann) IV+. Marťas s Doubravkou volí klasický výstup, zatímco já se Soobem nastupujeme do varianty Direct Start, kde se objevují první pětková místa. Tomáš před odjezdem poctivě potrénoval, takže se váže na ostrý konec lana a s výrazným nadšením prolézá klíčové délky. Cesta je jasnou linií podél koutku, který postupně přechází až do širšího komínu a vede po celé výstupové trase, akorát jedna převislejší pasáž v páté délce se oblézá zprava, ale i pak se hned vracíme do linie výrazného komínu. Cestu dolézáme okolo 19. hodiny, takže zatímco dolézá druhá dvojice vyrážíme hledat a připravovat slanění.

O téměř hodinu a půl později už sedíme na dřevěných lavicích před chatou, střídáme si jedno ohřáté AdventureMenu a čekáme na pomalu měknoucí těstoviny jakožto druhý chod.

 

 

Den 3.  – útok a bloudění ve stěně

 

Ráno třetího dne se odehrává v podobném poklidném rytmu a my máme plán zaútočit na vrchol Punta Emma. Podle průvodce vybíráme dvě cesty, které se tváří lákavě a lezitelně. Pod stěnou nakonec volíme (snad) orientačně jednodušší cestu Via Fedele V-, 380m (12 délek), a tudíž naše druhá nominovaná cesta Via Steger V+ zůstává neprostoupena na příště.

První délky ukrajujeme vcelku rychle a příjemně se namlsáme na naše tempo i styl cesty, která hned druhou délkou nastupuje do technicky hezkého koutku s velkým množstvím míst pro založení vlastního jištění. Vybušíme další dvě délky, které už začínají být trochu zmatené a topo i popis trasy v průvodci pomalu, ale jistě přestává odpovídat tomu, co vidíme před sebou. Pravděpodobně jsme cestou museli objevit štand od jiné lezecké linie, následně jsme procvakli pár historických skob, které nám také nepatřily a během jedné až dvou lezeckých délek jsme se posunuli o 30 metrů od naší linie doprostřed masivní jihovýchodní stěny Punta Emma. Snažme se vytušit kde asi stojíme a kam se potřebujeme dostat, sílu a vodu zatím máme, ale začíná nám docházet čas, jsme v 4. délce z 12 a hodinky ukazují 14:10. Vysíláme Sooba, jakožto nejodvážnějšího člena výpravy na dlouhý traverz, o kterém nevíme, zda vůbec vede k naší cestě, zda bude lezitelný a alespoň trochu jistitelný.  Po pár minutách napínavého čekání se ozývá vytoužené „Zruš!“ a nám je jasné, že ještě není konec a máme naději dolézt na vrchol. Postupně dolézáme na štand a zjišťujeme, že jsme opravdu v naší cestě a před námi je 7. délka. Dále už pokračujeme výrazným komínem až na jeho konec, kde se z lezeckého terénu stává dolezová omáčka, my přezouváme bolavé nohy z lezek zpět do nástupovek a zbylé výškové metry „vybíháme“ simultánně až na samotný vrchol. Slanění máme nakoukané z chaty a po příchodu Dobravky s Kozinou vyrážíme po sedmi hodinách ve stěně zpět na chatu chystat večeři. Teplá sprcha na chatě stojí 3€ za 3 minuty, takže nás čeká jedna rychlá a pěkně studená koupel a za ušetřený peníz si dopřáváme přípitek točeným Weissbierem a jedním bezlepkovým lahváčem.

 

 

Den 4.  – sestup

 

Dnes vstáváme až přesně na snídani, první poklidná snídaně, pak teprve chaos a plnění batohů vším harampádím na pokoji. 8:30 máme sbaleno a vyrážíme na sestup zpět k autu. Ze začátku jdeme stejnou trasou s výhledy na Rifugio Vajolet jako předchozí den, míjíme nástup naší včerejší linie na úpatí Punta Emmy, přičemž cestou několikrát zastavujeme a snažíme se odhalit, kde jsme ve stěně udělali chybu a odbočili do špatné linie. Bohužel k žádnému jasnému závěru nedocházíme. Takže stěnu alespoň pořádně nafotíme z mnoha úhlů k pozdějšímu rozboru elektronickou tužkou v pohodlí domova. Pokračujeme dál do Passo delle Coronelle které než projdeme, tak nás čeká pěkná dávka výškových metrů (asi abychom nevyšli ze cviku) a s krásnými výhledy na zelené pastviny klesáme jasně vyšlapanými serpentinami zpět do údolí, kde na nás čeká Jolanda a zaparkovaná auta. K autům se vracíme okolo 14. hodiny, rozdělujeme materiál a každý vyrážíme svou cestou. Já se Soobem zpět do rodné vlasti a Dobravka s Kozinou na road trip po Balkánu.